Příběh: Mariánský sloup (Mohelnice)
„Ustupte, prosím vás, nechte mě k ní!“ zakřičel Matěj a s prudkostí, která v jeho vyhublém těle nebyla očekávána, odrazil svou ženu i sousedy. Prsty se mu třesly, když se skláněl k pískovcové podnoži, kde se v temné dutině jeskyně líně vlnil chladný vzduch. Vzduch zde voněl vlhkým kamenem a starým prachem, přestože sloup byl dokončen jen před krátkým časem.
Matěj stál v centru náměstí v Mohelnici, obklopen tichem, které bylo v tomto městě příliš zvykem. Představit si pětinu obyvatel, která zmizela v hrobových jámách během morové rány, bylo v roce 1717 stále příliš těžké. Muž se však nedíval na výšku sloupu, ani na vztyčenou Madonu, která z výšky třinácti metrů hlídala město. Jeho pohled byl upřený hlouběji, do kamenného úkrytu, kde ležela svatá Rozálie.
V ruce svíral malý stříbrný křížek, který našel v troskách domu svého bratra. Když ho položil vedle kamenného obrazu svaté, stalo se něco, co přítomní viděli, ale nikdo z nich nedokázal pojmenovat. Křížek se nepoložil na dno jeskyně, ale začal se pomalu, téměř neznatelně vznášet v centimetrovém prostoru nad povrchem pískovce.
Matěj ztuhl. Sousedé, kteří ho doprovázeli, utichli a v jejich očích se zrcadlil strach smíšaný s úžasem. Nikdo nemluvil. Jen vítr lehce hvízdal mezi korintskými hlavicemi sloupu a vzdáleně zazvonil kostel. Matěj natáhl ruku, aby předmět uchopil, ale vteřinu předtím, než se ho dotkl, křížek prudce vystřelil vzhůru a zmizel v husté mlze, která náhle zaplavila náměstí.
„Kde je? Kde zmizel?“ vyhrkl jeden z přítomných, ale mlha byla tak hustá, že neviděli ani své vlastní boty.
V ten moment se z hloubi jeskyně ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše tiché, rytmické šumení, jako když tisíce křídel vtahuje do vzduchu ptactvo. Matěj klesl na kolena a přitiskl čelo k chladnému kameni podnože. Cítil, jak se pískovec pod jeho kůží chvěje, jako by v hloubi sloupu tlouklo obrovské, pomalé srdce.
Když mlha po několika minutách opadla, náměstí bylo prázdné, až na Matěje a několik zmatených svědků. Křížek byl pryč. Ale na místě, kde měl ležet, zůstal vyryté do kamene nový symbol, který tam předtím nebyl. Byl to malý, jemný obraz slzy, která se vytesala do tvrdého maletínského pískovce během několika vteřin, kdy nikdo neviděl.
Matěj se zvedl a pohlédl na severní stěnu, kde rychtář Keller vytesal bolestné vzpomínky na epidemii. Věděl, že jeho bratr nikdy neopustil dům, ve kterém křížek našel. Věděl také, že kdo se jednou dotkne tohoto místa v momentu absolutní beznaděje, nemusí najít odpověď, ale může najít něco, co ho navždy přiváže k tomuto náměstí.
Lidé v Mohelnici si tento incident šeptali roky. Někteří tvrdili, že Rozálie v jeskyni přijímá dary mrtvých, aby udržela zlo daleko od bran města. Jiní věřili, že sloup slouží jako brána, která se otevře jen těm, kteří ztratili všechno. Matěj se už nikdy nepokusil křížek hledat, ale každého roku, přesně v den, kdy mor v roce 1714 zasáhl město, stál u jeskyně a naslouchal.
Tím, co ho však nejvíce znepokojilo a zároveň fascinovalo, byl fakt, že při každé další návštěvě byla ta vyrytá slza v kameni o kousek hlouběji. Jako by sloup plakal za všechny, kteří už nemohli plakat sami.
Kdo dnes položí ruku na chladný pískovec v hloubi jeskyně, možná pocítí ten samý tlukot, který cítil Matěj, a zjistí, že některé otázky zůstávají vytesány v kameni navždy.