Příběh: Maškovec
„Ustupte, nebo vám tyhle pergameny roztrhám v rukou!“ zakřičel Jan Pryndl a přitiskl si k hrudi těžký svazek listů. Jeho prsty, zčernalé od inkostu a třesoucí se chladem, křečovitě svíraly opis Zlaté legendy. Stál na samém okraji skalní římsy, kde se země prudce zlomila do hlubokého propastného údolí. Pod ním, v šeru nadproudného proudu Vltavy, se mísly mlhy s šedými skalami.
Za ním v troskách hradu stál Racek z Újezda. Nebyl to už ten hrdý pán, který kdysi vládla těmto výšinám. Jeho plášť byl roztrhaný, oči podvrženy neklidem a v rukou pevně svíral meč, jehož čepel v šeru jen matně odleskávala. Vzduch kolem nich voněl vlhkým kamenem a starým prachem z rozpadajících se zdí, které už dávno přestaly být domovem a staly se úkrytem.
„Tyto slova nepatří do světa, kde vládne krev a oheň, kněže,“ řekl Racek tichým, chraplavým hlasem, který zněl jako drcení štěrku pod botami. „Vrať mi ten spis. Je v něm něco, co z tohoto hradu nesmí odejít.“
Jan Pryndl se zasmál, ale byl to zvuk bez radosti. „Hledáte v mých řádcích záchranu pro svůj rod, který už dávno zkrývá v penězích i v cti. Ale pravda není v zlatech, Racek. Pravda je v tom, co jste sem v těchto zdech zakopali, když jste nutili kupce s povozy k průjezdu vašimi vesnicemi. Slyšíte je? I teď, v tomto tichu, slyším jejich steny.“
Racek udělal pomalý krok vpřed. Pod jeho botami praskla malá kamínková sypčina. V tu chvíili se z údolí ozval zvuk, který neměl být možný. Nebylo to hučení řeky, ale hluboký, rytmický zvuk, jako by tisíce tichých hlasů v jednom okamžiku vydechly jméno, které už nikdo nesměl vyslovit.
Kněz Jan Pryndl ztuhl. Podíval se dolů na Vltavu a pak zpět na rytíře. Jeho tvář v šeru připomínala masku z bílého mramoru. „Vidíte to také? Oni už nejsou na stezce. Oni jsou tady, v tomto kameni.“
Racek prudce vyrazil vpřed, aby Janovi spis vytrhl, ale vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly pergamenů, se stalo něco zvláštního. Vítr, který doposud jen lehce vánl, se změnil v prudký vír. Prach z rozpadajících se hradeb vzlétl do vzduchu a zahalil obojího hustým, šedým rouškem. V tom chaosu se ozval jediný, ostrý zvuk – kov dopadající na kámen.
Když se prach usadil a vítr utichl, Racek stál sám na skalním okraji. Meč ležel u jeho nohou, zpráva z pergamenů byla pryč. Jan Pryndl zmizel. Nebylo vidět žádné tělo v propasti, nebylo slyšet žádné volání o pomoc. Jen ticho, které bylo tak husté, že až bolelo v uších.
Racek se rozhlédl kolem sebe. Hrad Maškovec, který měl být jeho pevností a úkrytem, se najednou zdál cizí. Zdi, které kdysi chránily jeho rod, teď vypadaly, jako by je někdo zevnitř vyjednal. Vzduch byl náhle ledový, přestože bylo léto, a v nose cítil pachuť starého železa a hniloby.
Racek z Újezda už nikdy nepromluvil o tom, co se v onen den stalo. Odcházel z hradu s prázdnýma rukama a s pohledem upřeným do země, jako by se bál, že pokud se podívá nahoru na skály, uvidí tam obličej kněze Jana, jak mu z hloubky propasti tichým hlasem dopovídá poslední kapitolu legendy.
Dnes už z hradu zbyly jen torzové kousky zdiva a hluboké příkopy, které čas zasypal. Kdo však vystoupá na skalní hranu nad Vltavou a v naprostém tichu nas biçuje do země, může pocítit, jak mu pod nohama vibruje něco, co nepatří do světa živých.
Kdo jednou v těchto zříceninách ztratí směr, ten už nikdy nenajde cestu zpět k tomu, kým byl před vstupem na skálu.