Příběh: Mattoniho vila

Bylo to v červnu roku 1885, kdy na zeleném svahu pod kopcem Bučina zašplhal chladný vítr. Hlasité šelestění listí se mísilo s tichým hřměním řeky Ohře níže. Téhož rána vcházel do zahrad Mattoniho vily mladý dvořanský, Jakub Novák, jeho tváře opláchla ranní rosy svěžest. Jakub se snažil ignorovat úzkostné tleskání srdce — což bylo snadno proveditelné vůči přírodním zvukům, ale marně proti houpavým pohybům svého nitra.

Byla to chvilka nepředstavitelná. Jakub se přibližoval k velkolepému vchodu, jeho oči nesly dovnitř jakousi neodolatelnou touhu a zároveň strach. Slunce teprve začínalo pronikat skrz mlhy, svítíc na dvoře zlatými proutky, které tančily v pískotu vítr. Jakub se přemýšlel o plánu architekta Antonie Micka — co by to mohlo znamenat pro budoucnost Mattoniho vily a celých Kyselky.

V okamžiku, kdy zavřela za ním hospodská závoru, se Jakub uklidnil. Rychle vstoupil dovnitř, kde jemné světlo ozařovalo pokoje. Všude kolem cítil vůni nového dřeva a barviva — připomínající sliby transformace Mattoniho podniku. Přestože se začal procházet po místnosti, jeho mysl byla nespokojeně zaměstnána jedním detailem: zvukem krokvic.

Nevyhnutelně Jakub přišel otočit dveře ke skladu vlevo — místnosti, kterou nikdo nezdálal dlouho. Zde cítil plachý vzduch chladného stínem a zvuk nějakých nepopsatelných kroků za sloupy. Jakub se zastavil. Všechny jeho pohyby byly pozorovány — nebo tak si myslil — černými očima, které pronikaly tichem.

Přestože nikdo nevstoupil, jakoby někdo vystoupil z temnoty a promluvil. Hlas zněl klidně, ale slova byla plná hrozby: „Co se stane, když přijdete do místnosti, kterou osud nechce, abyste viděli?" Jakub se zvedl na nohy, jeho srdce udeřilo jako dělníkem v tísni. Vše kolem něho zamotalo a zmatlo.

Chvíli za chvílí byla místnost plná temnoty a Jakubova ruce byly sklopené nad hlavou, jako by se snažil zachytit tajemství v těchto slovech. Bylo mu jasné, že tohle nemůže být nějaký osudný nápad — nikdo tu nebyl!

Nakonec Jakub opustil sklad, jeho nohy se pohybovaly jako v automatismu. Chtěl utečit od toho místa, ale zastavil se na okamžik u okna a díval se do údolí, kde byla Mattoniho vila královnou nad řekou. Myslel si na Heinricha Mattoniho — jak ten muž dokázal proměnit celé Kyselku.

Jakub si odvedl horkou rukou líce, když dovnitř dorazila Antonie von Neubergová. Její oči se rozhlédly po místnosti a přistavily se na něm s dotazem: „Jakubušku, co se ti stalo? Viděl jsi někoho?"

V Jakubových myšlenkách zůstaly tyto slova jako nevyslovený vzkřik. Před očima měl kroky a temnotu — tajemnou podsvětí Kyselky, která nikdo nedokázal odhalit.

„Ne paní baronko," odpověděl Jakub s pokorným úsměvem. „Pravda je, že viděl jsem něco, co se zdálo být neviditelné pro ostatní. Ale to zůstane mezi mnou a Kyselkou."

Co se tehdy stalo, se nikdo nedověděl. Ale Mattoniho vila zůstala — jako pozůstatky mnoha neodhalených tajemství — na svém místo čeká.