Příběh: Matzekova kaplička Nanebevstoupení Páně
Bylo to ve středu dne na rozkouskové západní straně kopce, kde se zdvihla kaplička Matzeka v nejistém slunečním svitu — ten druh deníku, který předpovídá nebožející náhlé bouře. Jakmile vstoupil Václav do tiché zahrady, pocítil, jak se jeho kroky staly tiššími, jako by dřevěná cesta sama mu hovořila úklidně a přátelsky, aby v něm uvolnila to, co ho donutilo sem. Jeho srdce bilo bezprostředně pod úzkými rameny — každý tep znamenal novou úzkost ohledně svého syna Karla.
Václav se vydal nahoru po sklonku kopce, jeho duchovní potíže ještě těžčejší než hmotné břemeno. Jeho život byl zkreslený chybou — opilstvím a nepéčí o Karla, který se stával sám při každém návratu z místní školy. Známka naděje však visela ve formě prázdného žetónu na jeho zahaleném srdci — dar od dřívějších dnů, kdy Václav ještě věřil ve smysl božské návštěvy a obnovy.
Dveře kapličky se otevíraly samoústředně, jako by čekaly na jeho přítomnost už od dávných dob. Jak Václav vstoupil dovnitř, zastavily si jeho nohy pod ním, když se světlo proměnilo — neprůhledné, ale teplé, jakoby ho obklopilo a ujalo jako starý přítel. Náhlý, lehký zvuk hlaholu vzdálených zvonů prolomil ticho; byl to ten druh kódu, který nikdy není skutečně náhodný.
Zadíval se dovnitř a viděl, jak se šedivé světlo mísilo s tmou vnitřku. Stál tam, čekajíc na něco — něco, co by mu řeklo, kam musí jít dál, nebo co musí udělat. Však spíše se zastavil u oltáře a položil si ruku na hlavu. Jeho vůně kázala — sladkost střídavě smísila chlébové jídlo, které byl připravoval pro Karla. Osmysly ho naplnily.
A potom to viděl — nebo slyšel? Nebyl si jistý. Bylo to šepot v klidu duchů; slova, když jsou promluvena téměř mimoděk, zněla jako starý rozhovor. "Nech nás být s tebou," zazněl to hlasem, jenž se zdál příliš důvěrný na to, aby pocházel z vzdálených hvězd. Václav neodpovídal; chtěl by sám mluvit, ale slova ho opustila.
Bylo tam něco jiného — něco, co se zdálo znatelnější pro oko ducha než lidskou mysl. Světlo v kapličce přeměnilo každý kámen na prapůlnoční zrcadla, která odrážela nespočet možných budoucností — každá více nadějná než ta druhá.
Když se probudil ze svého středu myšlenek a pocitů, poznal, že světlo už není stejné. Byla tam jen bledě modrá závoj měsíců. Jeho srdce teď znovu kolovalo v klidném rytmu. Nemohl říct, co se právě stalo — nebo nebyl připraven to pochopit slovy. Ale cítil náhle zázrak a svobodu.
Vrátiv se dolů po kopci, Václav věděl, že jeho život bude od této chvíle jiný. Nebyla to odpověď na jeho problémy — pouze náznak, že existuje cesta vpřed. A až kdykoli by se znovu ztratil v troskách svých vlastních chyb, více než kdokoliv, více než kaple sama, věděl, že bude tu.
V noci se měsíc červenavým odleskem smířoval s oblohou a Václav podsvětlem přichází na to místo. Lidé z vesnice se tázali jeho změny, ale on byl mlčenlivý — mohli chápat pouze část příběhu, nikoliv úplné riziko a světlo té noci ve kapli Matzeka.
Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, jako by toužili po tajemném světle nebo hlasu, který je zastavil kdysi tak mocně, že se museli učit klesat a vycházet znovu.