Příběh: Medlešice
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho nohy nesly jen hořkost minulých dnů. V okně barokního pokoje zámku Medlešice se rozprostíralo úsměvem svítící dvojhráze, ale v srdci mladého sluhy nebylo místo pro sluneční paprsky. Na rtech jeho líbánka Lenky visel květinový vůně švestek z zahrad zámku a její oči, jako modropruhovaná obloha, se přetékaly touhou.
"Martinušku," zašeptala s rukama třenými v jeho nádherné černé vlasy, "proč takto zasmušile? Dnes je den pro radost!"
Ale Martinovo srdce bylo vázáno starodávným otcovským příslibem: nikdy nedovolit spojení dědice se služebnou. "Lenko," řekl hlasem, který se ztrácel v samotách vlastního klamu, "jsem si to všiml i jsi nevím jaká."
Oči Lenky přeplavily slzy jako kapek rosy na květinové koruně stojící uprostřed jejich útulku. Zdálo se, že chce říct všechno, ale slova jí nechtěla následovat. Vzdychla a přitiskla ruku k srdci.
"Martinušku, jak si myslíš, co bychom udělali pro naši lásku?" ptala se tiše, jako by její vlastní slova byla cizí zvuky.
Západ slunečního světla naplnil pokoj tma, a s ní i pocit zoufalství. Martin si vzpomněl na dny, kdy jako chlapec procházel se svým otcem parkem okolo zámku Medlešice. "Můj syn," řekl mu tehdy starší člověk vážného vzezření, "nastane doba, kdy musíš zvolit cestu srdce nebo účel."
Tento den bylo pro Martina již pozdě. Lenka, která zpívajíc vyprazdňovala vodou plné hrnce ve kuchyni, přiblížila se mu a položila mu ruku na prsa.
"Martinušku," začala opět s úsměvem uprostřed slz. "Máme jen jeden život, co pokud se podíváme skrz čisté okno, vidíme pouze oblohu?"
Do jejich svatby vstoupila brzká zima — rok 1732 přinesl válku a zatímco Martinova povinnost byla sloužit rodině Vernierů, jeho srdce stále milovalo Lenku. Každý den se snažil najít momenty, kdy by se mohli potkat v tichu zámeckých schodů nebo skrytě v areálu parku.
Ale osud se nesmířil — do Medlešic dorazily zvěsti o válce a Martin musel opustit lenku, kterou si zvolil svým srdcem. Vrátil se před pár týdny poté, co Lenka odešla do neznáma.
Nyní stál v barokní komněte, kde kdysi slavnostně prožili svou první láska, a udiveně si všiml vzduchu. Tichým způsobem nese ještě duchové těch dnů — vůně švestek a sladkost jejich lásky.
"Martinušku," znělo srdcem do jeho myslí. "Co kdyby nebyl ten den, kdy jsme se poprvé spatřili?"
Při této myšlence zjistil na svém boku tužebník od Lenky — jejím posledním daru. Kolem něho ještě vůně květinových švestek, ale nebylo jasno, zda by se jejich cesty kdy znovu prolínaly.
Říká se, že do dneška v komnatách zámku Medlešice stále probouzí parfém z těch raných dnů — ten, který nikdo nenašel.