Příběh: Městská jatka (Brno)
„Podívej se na ty cihly, jsou ještě vlhké, jako by je právě včera vycpali krví,“ zasyčel Antonín a ukázal prstem na červenobělý zeď v hlubokém stínu propojovací haly. Vzduch v areálu byl hustý, nasycený pachem čerstvě řezaného masa a kovovým pachem železa, který se lepila na jazyk i v mrazivém vzduchu roku 1899. Antonín, mladý dozorčí s tváří vyžehlanou jako jeho bílý límec, stál naproti muži, kterého nikdo v Trnitách neznal.
Neznámý přisceč se k němu blíž. Měl na sobě šedý plášť, který mu zakrýval postavu, a v rukou svíral starý kožený kufr. Jeho oči byly neklidné, neustále skenovovaly vysoké stropy haly a nýtované ocelové krovy, které nad nimi tvořily šedou síť. Muž nemluvil, jen ukázoval na vodárenskou věž, která v šeru vyčnívala jako prst ukazující k nebi.
„Tady není místo pro návštěvy, pane. Játka jsou v provozu, brzy sem dorazí další vozy z vlečky,“ odsekł Antonín a položil ruku na rukojeť svého hůlky.
Muž s kufrem se poprvé zastavil. Pomalým pohybem otevřel víko svého zavazadla. Antonín se naklonil, aby viděl, co uvnitř je. V kufrů nebyly papíry ani oblečení, ale stovky malých, precizně vyřezaných dřevěných figurek zvířat. Byla to prasata, ovce i hovězí dobcattle, vše vyhotovené s mrazivou přesností. Každá figurka měla v tlamě malý stříbrný kroužek.
„Hledám tu, která chybí,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako drcení suchého listí.
Antonín se rozesmál, ale smích mu uvízl v hrdle, když si všiml, že muž nemá na nohách boty. Stál v areálu na holé kůži, přestože zem byla studená a vlhká od vody z chladíren. Dozorčí udělal krok zpět, ruka se mu třesla. V ten moment se z hloubi haly ozval zvuk, který neměl smysl. Nebylo to křičení zvířat ani řev řezníků. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když tisíce malých stříbrných kroužků narážejí na cihlovou dlažbu.
Zvuk přicházel ze všech stran. Z vysokých říms a atik, z temných koutů strojovny a z hloubky vodárenské věže. Antonín se rozhlédl, ale kolem nich nebyl nikdo. Jen on a ten podivný muž s kufrem. Vzduch náhle ztěžkl a teplota klesla tak prudce, že dozorčímu začalo vyvazovat dech.
„Kdo jste?“ vyhrkl Antonín a hlas se mu zlomil.
Muž s kufrem se na něj podíval s výrazem hlubokého smutku. „Já jen vracím to, co sem patří. Ale jedna z nich utekla do budoucnosti.“
Vteřinu poté se z hloubi areálu rozlehlo ohlušující zadunění, jako by se celý komplex pohnul o metr hlouběji do země. Antonín zavřel oči a zakryl si obličej rukama. Když je znovu otevřel, byl v hale sám. Muž v šedém plášti zmizel. Kufr byl pryč. Jen na vlhkých cihlách, přesně tam, kde cizinec stál, zůstala ležet jedna jediná dřevěná figurka prasete s malým stříbrným kroužkem v tlamě.
Antonín figurku zvedl. Byla horká, jako by ji právě vyndal z pece, přestože v hale vládla mrazivá prázdnota. V ten moment si všiml něčeho zvláštního. Figurka nebyla jen vyřezaná. Na jejím boku bylo vyryto datum, které v roce 1899 nedávalo smysl. Čísla, která předpovídala čas, kdy tyto budovy přestanou sloužit masu a stanou se tichými svědky jiných, mnohem hrozivějších transportů.
Dozorčí figurku v panice zapálil v kotelně, ale říká se, že stříbrný kroužek nepálí. Ten zůstal v popelu, zakopaný hluboko v základech Trnit.
Kdo dnes prochází kolem červených cihel a tichých hal, může někdy ucítit ten zvláštní kovový zvuk, jako by tisíce malých figurek znovu hledaly cestu domů. Ten, kdo se odváží sestoupit do stínu vodárenské věže, možná najde to, co muž s kufrem hledal až do konce svých dnů.