Příběh: Městské opevnění (Dvůr Králové)
Hořící smola z žulových cimbuří syčela, když dopadla do hlubokého příkopu plného napadaného listí a lidských těl. Oldřich stiskl rukojeť meče tak silně, až mu kožená omotávka brousila do dlaně skrze krev a pot. Sedm metrů vysoká hradba pod ním vibrovala pod náporem beranidla, které kovaní nepřátelé tloukli do brány o několik ulic dále. Vzduch páchl sírou, spálenou vlnou a teplou krví raněných obránců.
Vedle něho na ochozu stál kovář Prokop, v jedné ruce třímal těžké tesařské kladivo a druhou si otíral saze z čela. Z hrdla se mu prodral sípavý kašel, jak vdechoval hustý dým valící se od nedalekého chrámu svatého Jana.
Už jsou u Šindelářské věže, křikl mladý lučištník Václav a jeho hlas přeskakoval v zoufalém tónu. Vytáhl z toulce poslední šíp, jehož ocelový hrot se leskl ve svitu požárů.
Oldřich se podíval dolů do úzkých uliček starého města, které se tísnilo na oválném půdorysu o rozloze několika jiter. Zápisky starých letopisců by nyní hovořily o pevném opevnění, ale on viděl jen pukající maltu mezi kameny, které sami kladli s takovou nadějí před lety. Hradba sice odolávala, ale nepřítel zapálil dřevěné konstrukce věží a plameny šlehaly k nebi. Oheň se šířil od starého dvora k horkým střechám.
Prokop seskočil z kamenné desky ochozu a vztekle kopnul do prázdného sudu po vodě. Nemáme dost smoly ani kamenů. Jestli prolomí bránu, jsme ztraceni, zahučel hlubokým hlasem a plivl krev na dláždění.
Oldřich neodpověděl. Vzpomněl si na radu starého hejtmana z jihu: v bitvě nerozhoduje počet mečů, ale pevnost vůle. Vzal zapálenou louč z železného držáku na zdi a přistoupil k úzkému otvoru ve stínce. Pod nimi v příkopu se hemžily postavy v kroužkových zbrojích. Útočníci nesli žebříky a chystali se přelézt sedm metrů vysokou kamennou stěnu.
Teď, vykřikl Oldřich a hodil louč plnou silou přímo do chumlu pod sebou.
Vzápětí se ozval ječivý řev. Hořící olej, který předtím rozlili podél paty zdi, chytil od vhozené louče a proměnil prostor před hradbami v ohnivé moře. Plameny olizovaly kamenný obvod a odrážely se v očích útočníků, kteří couvali zpět do tmy pod strmým svahem nad řekou Labem.
Prokop těžce oddychoval a opíral se o kladivo. Věž stála. Šindelářská věž odolala dalšímu náporu, i když dřevo v jejím nitru ještě doutnalo po loňském požáru.
Ale do města už proudil kouř z vyhořelých domů a v dáli bylo slyšet dusot dalších posil, které mohly a nemusely přinést zkázu. Zda tato noc přinese spásu nebo zmar, to ukázaly až ranní paprsky slunce nad Hartským potokem. Dnes však hradby ještě stojí a lidé v nich znají cenu každého kamene.