Příběh: Městské opevnění (Klatovy)
„Tlačte ty kameny! Ještě jeden řada a z prolazy nebude vidět ani prst!“ řval Mikuláš a jeho hlas se odrážel od chladných stěn okrouhlice. Vzduch v úzké věži byl hustý, nasycený prachem z drceného vápence a štiplavým zápachem potu desítek mužů, kteří v panice hromadili vše, co bylo k dispozici.
Mikuláš cítil, jak mu v dlaních pálí hrubé hrany žuly. Pod ním, hluboko v příkopu, se ozýval kovový řinkot zbraní a křik, který už dávno přestal být lidský. Město, které vybudoval kdysi Přemysl Otakar, se stalo pastí. Klatovy sice nikdy nepadly, ale dnes, v tento okamžik, se zdálo, že se nebe svalí na jejich hlavy.
„Oni jsou u vnější hradby!“ vykřikl někdo z ochozu.
Mikuláš vyběhl z věže na hradební chodník. Vítr mu bičoval tvář a přinášel s sebou pach spáleného dřeva z předměstí. Pod ním se v šeru vlnělo moře oceli. Nepřítel neútočil slepě; hledali slabé místo v systému, který měl být neprůstupný. Mikuláš se podíval na polookrouhlé věže, které v pravidelných rozestupech stály jako němí strážci. Věděl, že pokud praskne jedna sekce, zbytek hradeb bude jen zbytečným ornamentem.
V rukou svíral meč, jehož jíl byl kluzký od krve. Vedle něj stál starý Jan, muž, který tyto zdi pomáhal opravovat ještě za dob vládnutí Václava. Jan se netřásl, jen zíral do prázdna, kde se v dálce nad Plánickým předměstím rýsoval obrys strážní věže na Hůrce.
„Zradili nás, Mikuláši,“ šeptal Jan, ačkoliv kolem nich zuřila bouře. „Brána na východě není zavřená tak pevně, jak nám řekli. Někdo zmeškal zámek.“
Mikuláš ztuhl. Podíval se směrem k východní straně, kde hradby kopírovaly přirozený svah terasy. Právě tam, kde byla obrana nejsilnější, se nyní objevila první trhlina. Viděl, jak se do úzkého prostoru mezi hlavní a parkánovou hradbou vloupal první vlnový útok.
„Kdo to udělal?“ vyjel Mikuláš, ale odpověď mu přišla v podobě tvrdého úderu do ramene.
Skočil z něj muž v šlechtickém plášti, s tváří zkřivenou nenávistí. Byl to zástupce místního radního, který měl na starosti dohled nad opravami věží a hloubením příkopů. V ruce držel krátký bodák.
„Ustupte, vy psi! Město se vzdá, nebo v něm zůstanete pohřbeni!“ zasyčel šlechtic.
Mikuláš neváhal. Cítil, jak se mu v žilách vaří krev. Nebylo to z hrdinství, ale z čistého, zvířecího instinktu obrany domova. Uhýbil před bodákem a prudkým pohybem srazil zrádce na kamenný ochoz. Železo s hlasitým cvaknutím dopadlo na zem. Mikuláš ho neukončil hned. Přitlačil mu koleno na hrdlo a přitiskl ho k chladnému kameni hradby, která byla široká tak, aby na ní mohli stát dva muži rameno vedle ramene.
„Kdo vám zaplatil?“ vyjel Mikuláš, zatímco pod nimi hradby otřásal první náraztýř.
Zrádce se jen z smirkle zasmál, přestože mu z koutu úst tekla krev. „Kdo vládne penězům z cla, ten vládne i těmto kameníům, chlapče. Tyto zdi nejsou k ochraně nás, ale k tomu, aby nás král mohl snadněji držet v dluhách.“
V tu chvíli se ozval hrom. Nebyla to bouřka, ale pád části vnějšího valu. Mikuláš se podíval dolů a uviděl, jak se nepřátelé vloupali do vnitřního prostoru. Boj se přesunul z hradeb přímo do srdce města.
Mikuláš se postavil. Podíval se na své dlaně, zbarvené šedým prachem a červenou krví. Věděl, že boj o Klatovy není vyhrán v jedné bitvě, ale v každém centimetru kamene, který odmítá ustoupit. Zvedl meč a zakřičel na zbývající muže, aby zaplnili díru v hradbě svými těly, pokud už nemají k dispozici kameny.
Stáli tam, v úzkém pásu mezi zrazením a povinností, zatímco se město pod nimi začalo hroutit.
Dnes už jen ticho obývá zbytky východních hradeb a okrouhlice, které přežily staletí. Kdo však položí ruku na chladný kámen severovýchodní věže, možná ještě ucítí ten neviditelný třes v zemi, který zanechali muži, jenž se rozhodli stát se součástí zdi, aby město zůstalo stát.