Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Městské Opevnění (Polička)
  • Příběh: Městské opevnění (Polička)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Městské opevnění (Polička)
Smyšlený příběh

Příběh: Městské opevnění (Polička)

Příběh: Městské opevnění (Polička)
❧

„Stůj, nebo tě vyhodím z hradeb v kusech!“ zařval Mikuláš a sevřel rukojeť meče tak silně, až mu zbělely klouby.

Kov jeho zbroje skřípal o kámen ochozu, zatímco pod ním, v hlubokém vodním příkopu, se mísila špína s krví padlých. Vzduch byl těžký, cítit bylo spálené dřevo a pronikavý pach železa. Prach z padajících kamení mu leptal hrdlo a každý nádech chutnal jako popel. Pod ním, u parkánové zdi, se převalovala vlna nepřátel, kteří se snažili prolomit cestu k braně.

Mikuláš se podíval za sebe. Město za ním tichlo v očekávání, zatímco on stál na vrcholu desetimetrní zdi, oddělen od zbytek světa jen úzkým pruhem kamene. V jedné ruce držel meč, v druhé zbytek rozbitého lukového tětiva. Vedle něj v půlkruhové baště stál jeho druh, Jan, který se třeसल tak silně, že mu v brnění zvonily řetězy.

„Jsou jich příliš mnoho, Mikuláši,“ zašeptal Jan a zíral dolů na barbakan, kde právě dopadl poslední z padacích mostů a s hlučným duněním uzavřel cestu k útěku. „Není cesty ven. Zradili nás. Brána je otevřená zevnitř.“

Mikuláš ztuhl. Pálivé slunce mu dopadalo na tvář, ale on cítil jen ledový chlad v zádech. Pokud byla brána otevřená, znamenalo to, že někdo z městské rady prodal klíče za slib zlatých mincí. Pohled mu sklouzl k hrobové tichu v ulicích pod ním. Věděl, že v chudinských domcích přitisknutých k hradbě se teď schovávají ženy a děti, kteří věřili, že tyto kameny je ochrání před každým zlem.

„Kdo to udělal?“ vycenil zuby Mikuláš.

„Není důležité kdo, ale že už jsou tady,“ odpověděl Jan a v očích se mu zrcadlil děs.

V ten moment se z hloubky příkopu ozvalo hlučné zakřičení. První z nepřátelských žebříků dopadl na parkánovou zeď s tupým nárazem. Mikuláš slyšel, jak dřevo praská pod tíhou mužů, kteří se s vypěním z obličeje šplhali vzhůru. Cítil, jak mu srdce tluče do krku jako uvězněný pták. Měl dvě možnosti. Mohl s Janem utéct hlouběji do města, hledat úkryt v katedrále a doufat, že ho nepřátelé nepřehlédnou. Nebo mohl zůstat na tomto úzkém ochozu a stát se živým hrobem pro každého, kdo se pokusí přejít na hradební korunu.

„Kde je tvoje odvaha, Jane?“ vyjel Mikuláš a v jeho hlase nezbylo nic z dřívějšího strachu.

„Odvaha nenasytí hlad ani nezastaví armádu!“ vykřikl Jan a v panice ustoupil o krok zpět.

Mikuláš se však nehnul. Viděl první helmu, která vyvřela nad hranou zdi. Viděl ocelové oči muže, který chtěl zabít vše, co mu stálo v cestě. V ten moment v něm něco prasklo. Nebyla to touha po slávě, ale hněv nad zradou. Vzpomněl si na svou dcerku, která ráno v ulici Na Bídě vlnila vlasy ve větru a smála se jeho staré zbroji.

S hlasitým řevy, který přehlušil hluk bitvy, se Mikuláš vrhl vpřed. Meč s brutální silou dopadl na rameno prvního útočníka. Krev střikla na šedý kámen hradeb a zbarvila ho do temně rudé. Mikuláš neútočil jako rytíř, ale jako zvíře. Každý sek byl precizní, každý úder byl odpovědí na zradu, která zničila bezpečí jeho domu.

Boj trval věčnost i jen několik minut. Jan zůstal v koutě bašty, zícající na masakr, zatímco Mikuláš v jednom z posledních gest vyrazil nepřátelského velitele zpět do hlubin příkopu. Když utichlo, stál sám na okraji zdi, dýchal těžce a z rány na boku mu stékala krev po nohavicích.

Kolem něj ležela těla, ale hradba stále stála. Město bylo zachráněno, nebo alespoň vykoupeno krví jednoho muže, který odmítl ustoupit. Mikuláš se podíval na své ruce, které se třásly, a pak na nekonečný pás kamenných zdí, které obepínaly Poličku jako kamenný náramek.

Věděl, že zrada v srdci města stále přetrvává a že vítězství na hradbách je jen dočasný klid. Přešel k okraji a zvrhl do hloubky, kde v bahně hnil železo a sny o míru.

Kdo dnes přiloží ruku na tyto chladné kameny, možná ještě ucítí v mrazivém větru ozvěnu onoho křiku a pocítí tíhu tajemství, které hradby v Poličce střeží po staletí.

✦
Příběh se váže k památce Městské opevnění (Polička) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)