Příběh: Městské opevnění v Bechyni
„Tady to končí, Mikuláši, víc už tě pustit nemohu,“ zasyčel voják a pevně sevřel rukojeť halabardy, která s kovovým cvinknutím narazila o hrubý lomový kámen hradby.
Mikuláš neuhnul. Vzduch kolem nich byl hustý a chutnal po vlhkém vápenci a starém prachu. Stáli v úzké průsadě mezi vysokou zdí a hlubokým příkopem, kde se v stínech vlnila mlha, která nepatřila do tohoto času. Chlad ze zdivů pronikal až do kostí, i když v dálce ještě žhavěly zbytky léta.
„Slíbil jsi mi, že mě doprowadíš až k Kohoutkovi,“ vyhrkl Mikuláš a jeho hlas se rozbil o vysoké zdi. „Vím, že je tam. Slyším ho, jak volá z té věže.“
Voják se krátce rozhlédl. Deset čtyřbokých bašt se nad nimi tyčilo jako němí strážci, kteří viděli příliš mnoho. Každý kámen v této zdi, znovu a znovu skládaný po velkých bojích z minulých let, zdál se v šeru dýchat. Mikuláš cítil, jak mu srdce tluče do hrdla. V kapse svíral malý stříbrný prsten, který našel v zahradách u východního valu, tam, kde se země stále hla-la za krví dávných vojáků.
„Nikdo tam nehází hlasy, chlapče. Kohoutek je prázdný. Vždycky byl,“ odsekl voják, ale v jeho očích byl vidět náhlý neklid.
Mikuláš využil okamžiku, kdy voják ztratil rovnováhu na kluzkém kameni, a prudce se vytrhl. Poběžel vpřed, bosé nohy mu tloukly do tvrdé země. Místo kolem něj se začalo měnit. Cítil, jak ho obklopuje ticho, které nebylo prázdné, ale naplněné tisíci šepotů. Prohnal se kolem půlválcové bašty, jejíž stíny se natahovaly jako prsty, které chtěly zachytit jeho lem košile.
Běžel směrem k samostatné válcové věži, která stála osamocená jižně od zámku. Kohoutek. Ta stavba vypadala v šeru jako prst ukazující k nebi, jako varování. Čím blíž byl, tím více mu v uších hlučel zvuk, který připomínal rytmické bušení do hliníku.
Zastavil se před vstupem. Vůně hniloby a starého železa ho udeřila do obličeje. V climbě věže nebylo světlo, jen nekonečná černá propast. Mikuláš pomalu vstoupil dovnitř. Kámen pod jeho nohama byl ledový, téměř jako kůže mrtvého.
„Jsi tady?“ zašeptal.
Z horního patra se ozval smích. Nebyl to lidský smích, ale zvuk, který zněl jako drcení kamenů v mlýně. Mikuláš začal stoupat po schodech, jeden po druhém, zatímco se za ním zavřela těžká brána s duněním, které otřáslo celým městem.
Když dorazil nahoru, našel tam pouze jedno křeslo z hrubého dřeva a na něm položený starý, zrezivělý meč. V místnosti nebyl nikdo. Jen otevřené okno, skrze které viděl na celé bechyňské opevnění, na hradby, které v tuto chvíli vypadaly jako vězení, z którego není úniku.
Vtom ucítil na svém rameni ledový dotek. Někdo, nebo něco, stalo těsně za ním. Cítil studený dech na své šíji, přestože v místnosti nebyl žádný průvan.
„Konečně jsi přinesl prsten,“ ozval se hlas, který zněl, jako by vycházel přímo ze zdivů věže.
Mikuláš se chtěl otočit, ale jeho nohy ztuhly. Prsten v jeho kapse začal pálit jako rozžhavený uhlík. Pomalu, centimetr po centimetru, cítil, jak mu neznámá ruka stahuje prsten z kapsy a zároveň ho táhne hlouběji do stínu, kam slunce nikdy nedosáhne.
Dole v ulicích města voják s halabardou přestal hledat. Podíval se nahoru k věži Kohoutek, kde se na okamžik objevila silueta člověka, která pak prudce zmizela v temnotě.
Kdo koli dnes prochází kolem bechyňských hradeb a cítí náhlý mrazivý chlad v zádech, měl by si dát pozor, aby v prachu cest ne našel nic, co do něj nepatří.