Příběh: Městské opevnění v Broumově
„Tady to končí, Hanuš, víc už tě pustit nemůžu!“
Kovový řetěz s duněním dopadl na vlhké kameny u Lázeňské branky. Hanuš se zastavil, až mu boty zapřaly do bláta. Před ním stál strážce s tváří zčernalou od kouře a očima, které odmítaly pohlédnout k hrobovým zdím hradeb. Vzduch byl hustý, nasycený pachem hnijících listů a studeným kovovým pachem blíživého deště.
Hanuš neotevřel ústa. Jen pevněji sevřel rukojeť své brašny a pohlédl nahoru, kde se hranolová věž rýsovala proti šedému nebi jako prst ukazující k nebesům. Vědělo se, že v hlubokých prostorách pod nohama, v temnotách, kterým se začaly říkat hladomornami, zůstalo něco, co by mělo být zapomenuto.
„Slibil jsi mi, že mě doprowadíš k ní,“ vyhrkl Hanuš a hlas se mu zlomil.
Strážce jen krátce zakýval hlavou a odstoupil. „Sliby jsou pro živé. Tady, v těchto zdech, platí jen to, co je vytesáno do kamene. Jdi, ale nezatrzymuj se. A hlavně, neposlouchej šepot z příkopů.“
Hanuš prošel branou. Kroky mu zněly cize, příliš hlasitě v tichu, které obklopovalo hruškovitý obrys města. Cítil, jak ho chlad stěn pohlcuje. Gotické oblouky nad ním vypadaly jako otevřené tlamy zvířat, která čekala na správný okamžik k zakousnutí. Šel podél hradeb, tam, kde se terén prudce strmal k řece Stěnavě. Voda dole v údolí šuměla jako tisíce vzdálených hlasů.
Zastavil se u jedné z bašt. Právě zde, v tomto úseku, kde se kameny potkávaly s umělými parkány, zmizela jeho sestra před třemi zimami. Nebyla žádná stopa, žádná krev, jen otevřené okno v horním patře věže a prázdný pokoj. Město tehdy mlčelo. Opatové v klášteře mluvili o božském zásahu, ale Hanuš věděl, že hradby mají své vlastní chutě.
Najednou ucítil prudký poryv větru. Přinesl s sebou vůni starého pergamentu a něčeho sladkého, co připomínalo rozkládající se květy. Z hloubky šíjového příkopu se ozval zvuk. Nebylo to zavrčení ani pláč, ale rytmické škrábání nehtů o kámen.
Hanuš se naklonil přes parapet. Dole, v hlubokém stínu, kde světlo nedostihovalo dno, viděl postavu. Stála nehybně, zády k němu, v šatech, které kdysi byly bílé, nyní však připomínaly barvu mokrého popela.
„Elžběto!“ vykřikl a jeho hlas se odrazil od hradeb jako echo, které se nechtělo zastavit.
Postava se pomalu otočila. Hanušovi zrazu ztuhla krev v žilách. Tvář, která se na něj dívala, nebyla tváří jeho sestry. Byla to maska z hladkého kamene, bez očí, bez úst, jen s jemnými prasklinami, které připomínaly slzy. Postava však zvedla ruku a ukázala prstem směrem k Horní bráně, tam, kde se hradby zakrývaly v mlze.
Hanuš pocítil, jak ho ztahují neviditelné nitě. Bez přemýšlení začal kázat nohama vpřed, ignorujíc varování strážce. Běžel kolem bašt, které se v šeru zdály být živé a posouvající se. Cítil, jak se prostor kolem něj deformuje, jak se hruškovitý půdorys města stává bludištěm bez východu.
Když dorazil k barbakánu, zastavil se. Před ním stála znovu ta stejná kamenná postava. A za ní další. A další. Všechny mlčely, všechny ukázovaly stejným směrem – hluboko dolů, do zapomenutých sklepení, kde se křížily staré cesty a kde hradby nechránily město před nepřáteli, ale držely něco uvnitř, aby to nikdy neuniklo.
Hanuš pomalu vstoupil do temnoty pod branou. Poslední zvuk, který v Broumově slyšeli, byl tichý kovový řetěz, který se za ním s definitivností hrobového víka zapíval.
Kdo dnes přiloží ucho k chladným kamení Lázeňské branky, neslyší vítr, ale tiché, rytmické škrábání nehtů o žulové zdi.