Příběh: městské opevnění v Mikulově
„Ustup od té brány, Matyáši, nebo tě vypráším z města i s těmi tvými blázny v hlavě!“
Hlas starosty se odrážel od vysokých zdí z bílého vápence a řezal vzduchem jako nůž. Matyáš však neuhnul. Prsty přitiskl k chladnému kamenu hradby, tam, kde se povrch zdál být zvláštně vlhký, přestože slunce pálilo do zad. V nose cítil pronikavý pach starého vápna smíšaný s vůní blízkých vinic, ale jeho pozornost poutal jen jeden detail: úzká střílna, která vedla do hlubokého stínu vnitřku zdi.
„Slyším je, pane starosto. Slyším je každou noc, až utichne hluk na trhu,“ odpověděl Matyáš tichým, chraplavým hlasem.
Kolem nich se rozprostíral Mikulov, město obklopené mocnými hradbami, které měly chránit obyvatele před vším, co přicházelo zvenčí. Jenže Matyáš věřil, že skutečné nebezpečí už je uvnitř. Od měsíce, co dokončili nové kamenné zdi a nahradili staré dřevěné palisády, se v ulicích začaly dít věci, které nikdo netušil. Lidé zmizeli. Ne tak, že by odešli do jiného města nebo je unesl mor. Prostě vyprchali z existence. Jednoho dne byli v dílně u kováře, druhého dne zůstaly jejich boty stát uprostřed místnosti, jako by je někdo prostě vytrhl z vlastních obuvů a vznášel pryč.
Matyáš se znovu přitiskl uchem k vápencovému bloku. Z hloubi zdi, z míst, kde se kameny spojevaly v neprostupnou masu, se ozývalo tiché, rytmické škrábání. Jako by tisíce malých prstů se snažily vyhrabat cestu ven. Nebylo to zvíře, nebyl to vítr. Bylo to vyznání něčeho, co v kameni nepatřilo.
„Blázníš,“ plivl starosta a přistoupil blíž. „Tyto hradby jsou naším hrdem. Jsou symbolem naší moci a bezpečí. Kdo by se měl skrývat v pětistupňovém kameni?“
Matyáš sezroutil z hradby a s horečnatým pohledem ukázal na střílnu. „Víte, proč ty zdi postavili právě z tohoto kamene? Proč z místního vápence? Protože on pamatují všechno. Pamatují i ty, co tu byli před námi. A teď jsou hladoví.“
Když té noci město pohltila hustá mlha, Matyáš se nevrátil domů. Vzal s sebou jen jednu olejovou lampu a vyrazil k horní bráně, tam, kde hradby navazovaly na hradby zámku. Cesta po úzkém obranném ochozu byla nebezpečná, jen půl metru široký pruh kamene nad hlubokou propastí. Světlo lampy vrhalo dlouhé, tančící stíny na bílý vápenec.
Zastavil se u jedné z válcových věží. Vzduch zde byl náhle ledový, přestože byl srpen. Matyáš cítil, jak se mu zrazila kolena. Znovu to slyšel. Škrabání. Ale tentokrát nebylo v zdi. Bylo hned za jeho zády.
Otočil se prudce, ale za ním byla jen prázdná cesta a mlha, která pohltila všechno. Když se však znovu podíval na zeď před sebou, uviděl něco, co mu zastavilo srdce. V hladkém povrchu vápence, tam, kde předtím nebyla žádná trhlina, se začala rýsovat tvář. Byla to tvář souseda, který zmizel před týdnem. Oči byly otevřené, ústa tvořila němý křik, a všechno to bylo vytesáno do kamene s děsivou přesností, jako by se muž stal součástí zdi v jediný okamžik.
Matyáš chtěl vykřiknout, ale vtom ucítil na svém rameni dotek. Nebyl to dotek lidské ruky. Bylo to něco tvrdého, studeného a hrubého, jako by ho chytila samotná skála.
Ráno našli lidi u horní brány pouze olejovou lampu. Ležela na zemi, stále mírně teplá, ale zhaslá. Matyáš byl pryč. Starosta, který přišel místo prozkoumat, se dlouho díval na bílou zeď hradby. Vtom si všiml, že vápencový blok vedle střílny vypadá jinak. Obrazoval mužskou ruku, která se zoufale snažila uchopit okraj neviditelného okna, a prsty byly tak detailně vyvedené, že se zdály být skutečné.
Když se dnes dotknete těch starých zdí, možná ucítíte, jak jsou neobvykle studené, i v největší horko. A pokud budete naslouchat dostatečně pozorně, uslyšíte, jak v hloubi vápence stále někdo tichounce škrábe.