Příběh: Městské opevnění ve Slaném
„Ustup, Matějí, nebo tě ty kameny pohřbí nás oba!“ zakřičel Jakub a prudce strhl bratra za rameno z okraje hlubokého příkopu. Vzduch byl těžký vlhkostí z Červeného potoka, který v dně rýhy tiše šuměl a šířil pach hnijících listů a studeného bahna.
Matěj však neústupoval. Jeho prsty se křečovitě vpřevázaly do hrubého povrchu zdi, která dělila jejich svět od toho, co leželo v temnotě za hradbami. Slaný za jejich zády spal, ale zde, v úzkém prostoru parkánu mezi dvěma liniemi kamenných zdí, vládlo ticho, které řezalo do uší. Jen občasce někde výše na hrobě hradby zaskřípala kovová zbroj strážného.
„Slyšíš to?“ zašeptal Matěj a oči měl rozšířené hrůzou i fascinací. „Ten hlas. Volá mě zevnitř té bašty.“
Jakub se otřásl. Podíval se nahoru na masivní stavbu, kterou místní šeptem nazývali Čertovou baštou. Byla to nová, mocná stavba, zvednutá z kamene s takovou precizností, že se zdála být neprostupná. Jenže právě v té neprostupnosti spočívala její hrůza. V noci se z jejích útrob ozývaly zvuky, které nepatřily žádnému z městských vojáků.
„Nikdo tam nespí, Matěji. Ta bašta je prázdná, slouží jen k obraně, ne k bydlení,“ vyjel Jakub, ale jeho hlas zněl slabě.
Matěj ho neposlouchal. Vzal z pasu malý nůž a začal jím rytmicky škrábat do spáry mezi kameny. Zvuk připomínal dýšení zvířete. V ten moment se nad nimi, na hrobě hradby, rozsvítila jediná pochodně. Světlo vrhalo dlouhé, deformované stíny, které se plazily po zdi jako prsty obra.
„Kdo tam je?“ vykřikl Jakub nahoru.
Odpovědí bylo ticho. Pak se však z hloubi bašty ozval zvuk, který oba bratry přiměl ztuhnout. Byl to zvuk těžkého kovového řetězu, který pomalu táhli po kamenné podlaze. Krok za krokem. Pravidelně. Chladný průvan náhle vyrazil z úzkéstěny bašty a přinesl s sebou pach starého železa a něčeho, co připomínalo dávno zapomenuté hrobky.
Matěj se rázem utrhl od zdi a syčivě vydechl. „Přišel. Slibil, že mě sem zavolá, až bude město v bezpečí.“
Jakub ztuhl. „O čem mluvíš? S kým jsi mluvil?“
Matěj se na něj podíval, ale v jeho očích nebyl bratr, byl tam jen prázdný prostor. „S ním, který tu zůstal, když hradby hořely. S ním, jehož jméno vymazali ze všech knih, aby mohl být součástí zdi.“
V ten moment se nahoře, v temnotě bašty, objevila postava. Nebyla to silueta vojáka. Byla příliš vysoká, příliš štíhlá a její pohyby byly trhané, jako by tělo neposlouchalo svou vlastní vůli. Postava se nenahýbala přes hrob, ale stála v naprosté nehybnosti a dívala se přímo na Matěje.
Bez jediného slova, bez jediného gesta, Matěj začal stoupat. Ne po schodech, ale lezl po hrubém kameni s neuvěřitelnou silou, jako by ho nahoru táhl neviditelný řetěz. Jakub ho chytil za kotníky, křečovitě se snažil bratra stáhnout zpět do bahna parkánu.
„Vrať se! Matěji, prosím!“
Matěj se na něj krátce ohlédl. Jeho obličej byl v měsíčním světle bílý jako vápno. „Už není čas na strach, Jakube. Zdi chtějí novou krev, aby držely.“
S prudkým trhnutím, které Jakuba srazilo na kolena do studené vody, zmizel Matěj v temnotě otvoru bašty. Jakub slyšel jen krátké, tlumené škrtnutí kamene o kámen a poté hrobové ticho.
Když o svítku vyběhli strážní, bašta byla prázdná. Žádný člověk v ní nebyl, žádné dveře nebyly otevřené. Jen v jedné z nově vybudovaných stěn, v místě, kde se kámen setkával s maltou, byl vidět nový, čerstvý otisk lidské dlaně, který se v průběhu několika minut začal vpíjímat hlouběji do samotného těla zdi.
Kdo dnes přiloží uhořelé prsty na chladný kámen Čertovy bašty, možná pocítí, jak se pod povrhem hlouběji tluče srdce, které už dávno nemá právo bít.