Příběh: městské opevnění ve Slavonicích
„Tady to končí, Mikuláši, víc dál s tebou nepůjdu,“ zasyčel Jan a pevně sevřel rukojeť meče. Vlhký chlad stoupající z kamení hradeb pronikal skrz vlněné nohavice až k kostem a vzduchem se nesla těžká vůně starého železa a hnijících listů, které vítr nanášel z vnějšího předměstí.
Mikuláš se však neotočil. Stál na okraji pětiboké bašty, kde se zeď prudce lámala a nabízela výhled do temnoty za městskými hradbami. Jeho plášt v mrazivém větru tloukl o hrubý povrch pískovcových bloků. Muž nepromluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k Znojemské bráně. Tam, v hlubokém stínu hrotitého oblouku, kde se v drážce pro padací mříž skrývala absolutní tma, stála postava.
Byla nehybná. Jen tak tam byla, jako by vyrostla ze samotného kamene.
„Vidíš ji také, že?“ zeptal se Mikuláš tichým, chraplavým hlasem, který zněl, jako by v hrdle měl prach z rozbouraných zdí.
Jan udělal krok zpět. Vzpomněl si na zprávy, které kolovaly městem už několik nocí. Mluvilo se o tom, že v severních úsecích hradeb, tam, kde se zřítily staré věže a zbyla jen trosky, slyší lidi kroky. Kroky někoho, kdo neexistuje, kdo nemá právo vstoupit do města, které ho předtím vyvrhlo.
„Je to jen stín, Mikuláši. Jdi pryč od toho okraje,“ přikázal Jan, ale jeho hlas se třesl.
Mikuláš se konečně otočil. Jeho oči byly prázdné, zbavené jakéhokoliv jasu, jako by do nich někdo nalil černý inkoust. Pomalým pohybem vytáhl z pasu starý, zrezivělý klíč, který nepatřil k žádným dveřím v tomto městě.
„Ona chce zpět svou bránu,“ zašeptal Mikuláš a jeho pohled znovu sklouzl k Znojemské bráně. „Říká, že kameny pamatují krev, kterou do nich vštříkla, když ji před lety z hradeb srazili. Říká, že mříž sice spadla, ale její duch zůstal uvězněn v mezeře mezi vnitřním a vnějším obloukem.“
Jan pocítil, jak mu po zádech přeběhl mrazivý chlad. Podíval se k bráně a vteřinu mu připřelo, že postava v temnotě udělala jeden pomalý krok vpřed. Nebylo to možné. Mezi baštou a branou ležely desítky kroků otevřeného prostoru, přestože se zdálo, že ta bytost je najednou mnohem blíž.
„Co jsi udělal, ty blázne?“ vyhrkl Jan a instinktivně zasáhl rukou po svém meči.
Mikuláš se jen slabě usmál. Byl to úsměv, který nepatřil člověku. „Jen jsem jí otevřel cestu. Hradby jsou silné, Janie, ale nejsou neprostupné pro ty, kteří v nich zůstali zapomenuti.“
V tu chvíli se z hloubky města ozval kovový zvuk. Nebyl to zvuk zvonu, ale hlučný, drásavý skřípot železa o železo, jako by někdo násilně zvedal těžkou padací mříž, i když v tuto hodinu měla být brána pevně uzavřena a střežená. Zvuk se nesl hradbami, odrážel se od oválných bašt a vracel se zpět jako ozvěna z jiného světa.
Jan se rozběhl směrem k bráně, hnaný panikou i povinností. Když však doputoval k hrotitému oblouku a vrazil do tmy, našel tam jen prázdnotu. Mříž byla dole, pevně zasunutá v drážce. V ulici nebyl nikdo. Jen ticho, které bylo tak husté, že v něm téměř neslyšel vlastní dech.
Když se otočil zpět k pětiboké bašti, aby našel Mikuláše, místo něj tam viděl jen prázdný prostor. Na kamenném parapetu však ležel onen zrezivělý klíč, obalený vrstvou šedého popela.
Jan se dotkl studeného kamene hradby a vteřinu poté zaslechl za svým pravým ramenem jemný, téměř neslyšný šepot, který mu zmrazil krev v žilách. Nebyl to hlas člověka, ale zvuk připomínající drcení kamení.
Kdoenkoliv dnes prochází pod hrotitým obloukem Znojemské brány, možná pocítí, jak mu z mrazivého vzduchu stoupá chlad po zádech, a uslyší tiché škrábání nehtů o pískovcové zdi, které nikdy nebyly skutečně uzavřeny.