Příběh: Městské opevnění ve Strakonicích
„Tlač ten kámen víc doprava, ty slepý pse, nebo ti zlomím prsty!“
Hlas mistra Jakuba rozsekl ticho ranního mlhu, která se lepila k tvářím jako studený pot. Jakub stál na hrobovém hrobě zdi, kterou právě zvedal Jan z Rožmberka. Jeho prsty, sčernalé od vápna a prachu, křečovitě svíraly dřevěný metr. Pod ním, v hlubokém příkopu, se přehrávala vlhkost z řeky Otavy a vzduch voněl po hnilobě a starém železe.
Mladý pomocník Matěj se jen třásl a snažil se posunout těžký kvádr pískovce. Zdi byly neobvykle silné, skoro dvě pěstové šíře, jako by Jakub nechtěl jen zastavit nepřátelské vojsko, ale uvěznit v nich něco, co už dávno v městě obývalo. Matěj cítil, jak mu pod nohama vibruje zem. Nebyl to hluk města, ale hluboký, rytmický zvuk, jako by hluboko v základech hradby tlouklo obrovské, pomalé srdce.
„Mistře, slyšíte to?“ zašeptal Matěj a zastavil se.
Jakub ztuhl. Jeho pohled se upřeně zavěsil na severní úseku, kde se hradba spojovala s první baštou. V tom místě byla zeď nejvyšší a nejtemnější. Jakub tam nechtěl chodit sám. Vždycky tam poslal někoho jiného, aby zkontroloval spáry. Matěj si vzpomněl na předchozí týden, kdy tam zmizel jeden z dělníků, starý Petr. Všichni říkali, že utekl dohnat dluhy, ale Matěj viděl, jak Petr vcházel do stínu bašty a nikdy z něj nevyšel.
„Kopej dál a mlč,“ sykl Jakub, ale jeho hlas se zachvěl.
Když přišel čas zapálit pochodně, aby mohli dokončit vrchní římsu, Matěj zůstal u bašty poslední. Světlo ohně vrhalo na šroubovité zdi dlouhé, tančící stíny. Vzduch najednou ztěžkl a začalo v něm cítit něco sladkého, připomínající to zhnilé květy, které rostou jen na hrobových polích. Matěj přiložil ucho k chladnému kameni.
Zevnitř zdi se ozvalo škrábání. Nebylo to zvíře, nebyl to vítr. Bylo to pomalé, trpělivé rýpání nehtů o vápno. Zvuk šel z hloubky, ze středu té stopa a půl široké zdi. Matěj ucouzl, ale v tu chvíli ucítil na svém rameni ledový dotek.
Otočil se prudce. Před ním stál Petr. Byl to však jen stín svého bývalého já. Oblečení měl roztrhané a kůži šedou jako ten pískovec, ze kterého stavěli. Petr nepromluvil. Jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem do vnitřku bašty, tam, kde se kámen setkával s řísami. Jeho oči byly prázdné, bez zřáčků, jen dvě černé díry, které pohltily všechno světlo pochodně.
Matěj chtěl zakřičet, ale hlas mu uvízl v hrdle. Petr se neudělal krok blíž, jen tam stál a tichým, téměř neslyšitelným šeptem opakoval jedno jméno, které Matěj neznal. Byla to jména lidí, kteří v roce 1420 v plamenech husitských požárů přišli o všechno. Zdi, které teď zvedali, neměly chránit město před vnějšími nepřáteli. Měly sloužit jako pečeť.
„Už jsme tady všichni,“ ozval se z hloubky zdi hlas, který zněl jako drcení kamenů.
Matěj v panice upustil pochodni. Oheň lízal trávu u paty hradby, ale vteřinu poté, co světlo zhaslo, cítil, jak ho někdo za ruku táhne hluboko do temnoty mezi kameny. Když ho druhý den ráno hledal mistr Jakub, našel jen jeho rozvržený nástroj a hromádku čerstvého prachu u vchodu do bašty.
Hradby zůstaly stát, silné a neochvějné, ale v tichých nocích, kdy řeka Otava ztiší svůj tok, se z kamení stále ozývá tiché škrábání, jako by někdo zevnitř zoufale hledal cestu ven.
Kdo dnes položí ucho k těmto starým kamení, možná uslyší i své vlastní jméno šeptané z hloubky zidí.