Příběh: městský dům (Pecka)
„Zavři ty dveře, Matěji, nebo nás ten průvan vyfoukne až do Jičína!“ zakřičel pan Valentin a prudce přítlačil těžké kazetové křídlo do zárubně. Dřevo s tupým duněním zapadlo a v domě na náměstí v Pecce najednou zavládlo hrobové ticho, které přerušovalo jen rytmické kapání vody někde hluboko v pískovcovém sklepě.
Matěj stál uprostřed místnosti a zíral na stěnu. Vzduch v domě voněl starým prachem, voskem a něčím kovovým, což připomínalo vůně čerstvě vykované hřebíky. Valentin byl muž přísný, s tváří vytesanou z kamene, přesně jako ty ozdobné římské sloupy na fasádě domu, které tak hrdě vyhlížely na náměstí. V té době, kdy se dům dělal reprezentativním, věřil Valentin, že řád a pevné zdi dokážou udržet v šachu jakoukoli nestvůru.
„Podívej se na to,“ zašeptal Matěj a ukázal prstem na lístek papíru, který ležel uprostřed podlahy.
Papír tam nebyl před minutou. Přišli z mansardy, kde v malých obytných místnostkách hloubáli v účtech, a snesli se dolů do hlavní části domu. Dveře byli zavřeni. Okna v šambránách byly zamčené. Přesto tam ten lístek ležel. Byla na něm nakreslena mapa sklepa, ale s jedním podivným detailem: v klenbě z pískovcových bloků byla vyznačena místnost, která v žádném plánu stavby neexistovala.
Valentin lístek vytrhl z ruky chlapce a zvrásnil obočí. „Blázny. Někdo si s námi hraje. Domovník to mohl nechat vžít do dveří, než jsme šli nahoru.“
Jenže domovník byl v tu chvíili v hospodě na druhém konci obce. Valentin, poháněn zvědavostí, kterou se snažil zamaskovat hněvem, vzal lampion a sestoupil do chladu sklepa. Matěj šel těsně za ním. Chlad pískovcových stěn pronikal skrz vlněné nohavice až k kostem. Klenba nad nimi se tiskla nízko, tvoříc těžký, polokruhový strop.
Když došli k zadní části, tam, kde dříve bývaly chlévy a kde dnes už lidé spali, Valentin zastavil. Lampion vyhazoval dlouhé, tančící stíny. Podle mapy měl být v jedné z klenb průchod. Valentin začal tlačit na jeden z pískovcových bloků. Zvuk tření kamene o kámen zněl jako skřípání zubů obřího zvířete. K jeho překvapení se blok pohnul.
Za ním nebyla další místnost, ale jen úzká, hluboká škvíra, ze kteréfoulhal slabý, modravý svit. V té škvíře ležela stará, kožená kniha. Valentin ji vytáhl s opatrností, jako by držel živý plamen. Když ji otevřel, zjistil, že stránky jsou prázdné. Všechny. Kromě jedné jediné věty na úplném konci, napsané inkoustem, který stále vypadal mokrý: „Tady končí cesta těch, kteří hledají to, co už dávno zmizelo.“
V ten moment se z horního patra ozval zvuk. Byl to jasný, čistý zvuk zavírání dveří. Matěj vyletěl ze sklepa jako vystřelený z děla. Když vyběhl do hlavního traktu, našel všechny kazetové dveře v domě dokola zavřené a zamčené zevnitř, přestože v domě nebyl nikdo kromě nich dvou.
Valentin zůstal dole v temnotě, s prázdnou knihou v ruce. Když se konečně vrátil nahoru, zjistil, že v domě došlo k podivné změně. Vstupní dveře v jihovýchodním průčelí, které byly v té době ještě plně funkční a otevřené světu, byly najednou zevnitř přimázané hlině a kameny. Jako by je někdo zazděl během několika sekund, zatímco oni byli ve sklepě.
Zkoumali každý kámen, každou spáru. Práce vypadala na roky, přestože se stala v mžiku oka. Valentin se nikdy nedozvěděl, kdo nebo co v domě v ten moment bylo. Jen v noci, když v tichu mansardy ležel a naslouchal, slyšel z hloubky pískovcového sklepa tiché, rytmické přemývání kamene, jako by někdo tam dole stále stavěl stěny, které mají udržet něco uvnitř.
Kniha zmizela ze stolu téhož večera. Zůstal jen ten pocit, že dům v Pecce není jen zdími a střechou, ale živým organismem, který si vybírá, koho pustí dovnitř a koho navždy zamkne v tichu svých klenb.
Kdo dnes přiloží ucho k pískovcovým blokům v hloubce domu, možná ještě uslyší ozvěnu kročů někoho, kdo hledá cestu ven z míst, která v žádném plánu nejsou zapsána.