Příběh: Městský dům (Vidnava, 1000132032)
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám ty klíče vrazím do hrdel!“ zakřičel Jakub z Jeseníku a prudce odstrčil dva stráže, kteří se snažili zablokovat vchod do domu na rohu náměstí. V rukou svíral těžký svazek železných klíčů, které v chladném ranním vzduchu kovově zvonily. V nose cítil štiplavý pach spáleného dřeva a vlhkého omítky, zbytek po požáru, který před časem sčistil část města.
Jakub nebyl z místních, byl to muž s očima, které viděly příliš mnoho map a příliš mnoho zakázaných knih. Přišel do Vidnavy s jedním jediným cílem. Věřilo se, že právě v tomto domě, v jeho nejvyšším bodě, kde se střecha setkává s nebem a kde zdobné římsy tvoří neviditelné hranice, je ukrytý mechanismus, který nepatří do tohoto světa.
Vběhl dovnitř a dveře za ním s hlučným rázem dovřely. V domě panovalo mrazivé ticho, které přerušovalo jen praskání dřev v krbu. Jakub nešel do suterénu ani do hlavních pokojů. Směroval se vzhůru, k atice, k těm podivným zdobným pilastry, které zvenku vypadaly jako pouhá ozdoba, ale on věděl, že jsou to strážci.
Když vystoupal do nejvyššího patra, uviděl ji. Stála tam, zahalená v šedé látce, která vypadala jako utkaná z mlhy z okolních hor. Jmenovala se Elara a nikdo nevěděl, odkud přišla. Nebezpělala, nejedla, jen tam stála a hleděla z okna v tympanonu směrem k obloze. Její prsty se lehce dotýkaly vázového ornamentu na vrcholu domu.
„Přinesl jsi to?“ zeptala se hlasem, který zněl jako šumění potoka v hlubokém údolí.
Jakub jí podal pergamen s výpočty, které získal za cenu svého majetku a jména. Elara papír ani neotevřela. Jen ho přiložila k chladnému kameni zdi. V ten moment se stalo něco, co Jakubův rozum odmítal přijmout. Stěny domu se nezačaly hýbat, ale prostor kolem nich se začal vlnit. Světlo, které dopadalo skrze okna, zčernalo, přestože venku stále svítilo slunce.
Jakub vnímal, jak mu pod nohama vibruje podlaha. Nebyla to třesa země, byl to rytmus, jako by dům začal dýchat. Elara se k němu otočila a její oči byly v tu chvíli prázdné, jako dvě hluboké studny bez dna.
„Vidnava není jen městem plátna a obchodů,“ zašeptala. „Je to kotva. A teď jsme ji uvolnili.“
Jakub cítil, jak mu z hrdla mizí dech. Chtěl zakřičet, chtěl utéct, ale jeho nohy byly přiroštěny k podlaze. Viděl, jak se z prázdného prostoru mezi pilastry začínají formovat tvary, které nemají jméno. Nebyly to lidé ani stvůry, byly to stíny geometrických tvarů, které se pomalu přelévaly z kamene do vzduchu.
Najednou vše utichlo. Elara zmizela. Pergamen ležel na zemi, zcela prázdný, jako by ho nikdy nikdo neopsal. Jakub zůstal stát v prázdném pokoji, zatímco venku z náměstí dopřál hluk vracejících se stráží. Když otevřeli dveře a vtrhli dovnitř, našli Jakuba v katatonickém stavu, hledícího do prázdna.
Nikdy už nepromluvil. Jen prsty neustále kreslil do prachu kruhy a čáry, které přesně odpovídaly tvaru atiky tohoto domu. Lidé v měěstě si mysleli, že zešílel z úžasu nad krásou stavby nebo z šoku z požáru. Jenom místní starší si pamatovali, že v den, kdy Jakub ztichl, se z nejvyššího okna domu s vázovou ozdobou vyzněla podivná, stříbrná mlha, která nezmizela ani po týdnu.
Jakubův svazek klíčů zůstal v domě, zapomenutý v prachu. Nikdo z nich však neotevřel žádné dveře, které by nebyly už dávno známy. Ale kdo se dnes podívá nahoru na ty zdobné pilastry a prohnutý štít, možná zahlédne v odlesku skla postavu v šedém plášti, která stále čeká, až někdo přinese správný výpočet.
Tajemství zůstalo zakleté v kameni a v tichu nadívajících se oken.