Příběh: Městský dům (Vidnava, 1000139406)
„Zastavte se, nebo vám přesahem vrazím do krku!“ zakřičel Jan Kopecký a jeho hlas se rozlehlo prázdnou Zahradní ulicí. V rukou svíral těžký železný klíč, který našel v hloubi sklepa, tam, kde stěny domu vprostřed noci začaly vydávat zvuky připomínající vzdálené kroky tisíců vojáků. Jan stál v prahu svého domu, v té nové empírové fasádě, která měla z města udělat moderní centrum, ale pod jeho nohama stále dýchalo středověké jádro.
Před ním stál muž v plášti, který vypadal, jako by právě vystoupil z mlhy minulého století. Neznámý neřekl slovo, jen ukazoval prstem na jižní nároží domu, kde se do nebe tyčil starý zděný pilíř bývalé brány. Jan cítil, jak mu v hrdle stojí pachuť železa a prachu, zatímco chladný vítr z Jeseníků mu bičoval tvář. Vzduch kolem nich náhle ztěžkl vůní starého mokrého kamene a spáleného dřeva, přestože v okolí nehořela ani jedna svíce.
„Tady to je,“ zašeptal cizinec, a jeho hlas zněl jako tření dvoužebných kamenů. „Tady zůstala brána zavřená, i když hradby už dávno zmizely.“
Jan Kopecký nebyl zvyklý na nesmysly. Byl to muž řádu, který miloval čisté linie svého domu z roku 1866. Věřil v sčítání, v obchod a v pevnost zdí. Ale v tu chvíli spatřil něco, co mu zmrazilo krev. Neznámý muž nevyšlapoval na dlažbu, jeho boty se vznášely milimetr nad zemí. Když se cizinec pohnul k pilíři brány, neudělal to s lidským pohybem, ale rázem, jako by ho někdo přemístil v prostoru.
Jan vyrazil vpřed, hnaný hněvem i strachem. Chtěl toho muže chytit za ramena, vytrhnout ho z té podivné transy a vyhodit ho z vidnavské ulice. V momentě, kdy se však jeho prsty dotkly látky pláště, světlo kolem nich zhaslo. Nebyl to obyčejný mrak před sluncem. Byla to absolutní tma, která pohltila domy, ulici i zvuk jeho vlastního dechu.
V té černé hloubi Jan slyšel jen jedno: rytmické bušení do dřeva. Hluboký, dunivý zvuk, jako když těžká brána naráží do zámku. Cítil, jak se země pod ním chvěje, a v nose měl znovu ten pronikavý zápach kouře z velkého požáru, který město kdysi pohltil. Bylo to, jako by se čas v tomto jednom bodě, v tomto domě postaveném na troskách opevnění, zvrttl a přestal fungovat.
Když se světlo vrátilo, Jan ležel na zemi, opřený zády o studený pilíř. Cizinec byl pryč. Jen v prachu u jeho nohou ležela malá, vykovaná mince, která nebyla z žádného známého kovu. Byla horká, žhavě červená, jako by právě vypadla z pece. Jan se zvedl a pohlédl na svůj dům. Všechno vypadalo normálně, jen v horním okně s půlkulatým záklenkem spatřil siluetu. Byla to postava, která tam nestála, ale v ní se zrcadlila.
Od toho dne Jan Kopecký přestal mluvit o modernitě a pokroku. Trávil hodiny v suterénu, kde se snažil najít místo, kde se stěny domu spojují s prastarým kamenem hradeb. Tvrdil sousedům, že dům není jen stavbou z cihel a malty, ale že je to zátka, která drží něco uzavřené hluboko v zemi.
Jednoho večera v roce 1870 Jan prostě zmizel. Zůstal po něm jen otevřený dům a klíč položený na stole. Lidé v ulici říkali, že ho pohltila země, nebo že odešel hledat svou rodinu. Jenom lékárník z vedlejšího domu přiznal, že v noci, kdy Jan zmizel, slyšel z nároží domu u brány jasný zvuk zavíraných řetězů a tichý, spokojený smích muže, který nepatřil do jejich století.
Kdo dnes přistoupí k tomu starému pilíři u jižního nároží a přiloží ucho k chladným zdům, možná uslyší, jak se někde hluboko pod povrchem stále otáčí těžký klíč v zámku, který už dávno nikdo neviděl.