Příběh: Městský park
Bylo to v úsvitu, kdy se mohutný zvonění zvony Chrudimského kostela prolilo skrz mlhy a probudilo ulice parku. František Lavička, pečlivý gardner z Chrudimu, postupoval mezi větvemi svých stromů s úsměvem na tváři, jeho duch plný nadcházejícího prvního regionálního zemědělsko-průmyslového výstavy. Ale něco se zdálo nesrovnatelné, ačkoliv neznal slovo „nesrovnatelné".
Jeho oko upoutala vzdušná píseň, podobná lidskému pláči, jež vycházela z oblasti nedaleko Maurského pavilonu. Nebylo to ani pták, ani vítr; byla to tichařivá melodie, která se vinula do jeho srdce. František se přiblížil, ústa opatrně otevřená ve zmatku.
Když se k ní dostal, objevil pod rostlinným baldachýnem starobylou hudební skříň, jejíž ladovky vydávaly tajuplné noty. Byla to neznámá mu skladba — ani z jeho doby, ani z nějakého dávného minulého světa. František se otočil a před ním stál Švarce z Heřmanova Městce, úsměv na tváři tak misteriózní jako hudební tóny.
„Toto je dílo věštby," prohodil Švarce. Jeho oči svítily podobným zázrakem jako hudba sama, „zajisté od Kalliope."
František se zamračil, jeho mysl pokoušela pochopit. Ale jak mohl být nějaký skladatel spojen s vzniklou musem, která byla ztvárněna na soše Bohuslavem Schnirchem? „Nerozumím," zašeptal.
„A možná nikdo neodváží rozumět," odpověděl Švarce, hledaje své boty. Zároveň se objevil František Thomayer, nový v hlavách a s jiskřícím zrakem jako někdo, kdo vidí slunce večer.
„Mohl bych tohle umístit vedle naší menší zoologické zahrady," navrhoval Thomayer. Jeho úsměv se rozprostíral jako plátno před mřížkami, které měly být domovem ptáků a srnčích.
František však byl pohlcen hudbou, její nyní hlasitější stonavým zvukem. Přísahal, že tam nebylo stromu schopného tuto melodii vyvolat. Byla to jako skrytá duše města — ale jak mohla být otevřena?
„Máme tu práci," řekl Thomayer a jeho hlas zněl tak pevný, že František se mu zavázal. Ale i při nejpečlivější inspekci nikdo nemohl skříň objevit — jako by v průjezdu času zmizela.
Den pokračoval, a František vedl ruce, které budou stavět a plnit pavilony. A přesto hudba ticha neustále v jeho srdci rezonovala — náznakem mimo časovou osu.
Když se slunce sklonilo a stíny začaly přebývat po trávnících, František si vzpomněl na zvuky svého mladšího dne. Příběhy o boji a vítězství se prolínaly s měsíčním světlem. A přesto zůstala skříň nechápavýma.
Což se tehdy stalo, není známo. Ale Městský Park stojí — a hudba pokračuje, jako by čekala na někoho, kdo ji konečně pochopí.