Příběh: Mildnerova vila
„Tady to končí, Roberte, už dál nemůžu jít!“ vykřikl mladý kreslíř Friedrich a prudce hodil tužku na stůl. Papír před ním byl pokrytý jemnými čarami, které tvořily plán budovy, ale v jednom místě, přesně tam, kde měl být hlavní schodiště, se rozrostla nepochopitelná skvrna modrého inkoustu.
Robert Mildner se ani nepohlédl od okna. Stál v tichu, zády k zaměstnanci, a pozoroval, jak se za sklem kroutí vítr. V místnosti vonělo čerstvým tabákem a lněným olejem, kterým byli potřeny nové dřevěné plochy. Robertova ruka pomalu přejela po hladké stěně, kde se už začínal rýsovat jemný štuk.
„Kresli dál, Friedrichu. Ten prostor tam je, i když ho tvé oko odmítá vidět,“ odpověrl Robert tichým, chladným hlasem, který znal každý v Bruntále.
Friedrich se zatřásl. Nebyla to zima, i když z podlahy stoupal chlad. Byl to ten zvláštní pocit, který provázela stavba vily od prvního kamene. Všechno na tom domě bylo příliš přesné, příliš domyšlené. Robert Mildner nebyl jen podnikatelem, byl to muž, který věřil v geometrii, která přesahuje lidské chápání.
Když se vila konečně stala domovem, stala se z ní klec pro tajemství. V patře, v rozlehlém bytě, kde se světlo lámalo o barevná skla vitrážového okna, se začaly dít věci, které popíraly rozum. Jednoho večera, když se v podkroví utulili svobodní zaměstnanci a v přízemí zhasla světla v kanceláři, Robert zavřel dveře svého pracovního pokoje. Zvuk zámku zazněl v tichém domě jako výstřel.
Kdoenkoliv, kdo v tu dobu procházel Ruskou ulicí, mohl vidět podivný jev. Světlo v horním patře vily nebylo žluté jako od lampy, ale pulzovalo slabým, modravým zářivým odstínem, který dopadal na fasádu a zvýrazňoval každou křivku secesních ornamentů.
O tři dny později byl Robert nalezen v hale u schodiště. Seděl na posledním schodě, zády k vitráži, a v ruce držel ten samý plán, který kdysi Friedrich odmítal dokončit. Robert byl v naprostém klidu, oči měl otevřené, ale neviděly nic z tohoto světa. Na jeho tváři spočíval mírný, hloubkový úsměv, jako by právě spatřil něco, co mu bylo slibováno celý život.
Nejvíce však šokovalo to, co našli v jeho dlani. Byla to malá, kovová součástka, která do žádného stroje z té doby nepatřila. Byla horká na dotek, přestože v domě panoval mrazivý průvan.
Zaměstnanci v podkroví přísahali, že v noci slyšeli v chodbách kroky. Nebyly to však kroky člověka. Byl to rytmický, kovový zvuk, doprovázený šeptáním v jazyce, který nikdo neznal, ale který zněl jako ozvěna z velmi vzdáleného místa. Když se později snažili prozkoumat vnitřní dispozice vily, zjistili, že některé z prostorů, které byly v původním plánu zaznamenány, v realitě neexistovaly. Stěny byly hladké, tam, kde by měly být dveře do tajných komnat.
Vila zůstala stát jako monument ambicím jednoho muže, který chtěl postavit dům nejen z kamene a štuku, ale i z ticha a neznáma. Robert Mildner zmizel, ale jeho dům zůstal mluvit za něj.
I dnes, když člověk vstoupí do vily a pohlédne skrze barevné sklo vitráže, může mít pocit, že prostor kolem něj není úplně pevný. Stačí se zastavit u schodiště a naslouchat. Kdo ví, zda ten modravý zářivý odstín stále někde v hloubi stěn přetrvává a zda se dveře do oněch neviditelných pokojů jednou znovu otevřou tomu, kdo zná správný rytmus kroků.
Ten neznatý zvuk kovového šeptání stále přebývá v koutěch secesních ornamentů a čeká na svého nového hostitele.