Příběh: Milkov
Vesnice, která se vytrhla z času
Dřevo praskalo jako suchý klacek pod sekerou, když Jindřich z Domaslavi rozřezával poslední kmen na palivové dřevo pro zimu. Vzduch voněl po mokré zemi a po šťávě z poraněných stromů, ale pod tou vůní se mu zdálo, že cítí ještě něco jiného – jako by se v lese rozplynula stopa něčeho, co už dávno nemělo právo tu být. Jeho syn, Matěj, se zastavil u staré lípy uprostřed návsi a hleděl na zbytky kamenných základů, které se v trávě jen tak trochu hrbily. *„Tady stála chalupa starého Mikuláše,“* řekl tiše, *„a teď tu není ani prach.“*
Jindřich se otočil a uviděl, jak Matěj drží v ruce malý kámen, který vypadal, jako by ho někdo před mnoha lety nechal ležet úmyslně. *„Podívej se,“* řekl chlapec a otočil ho na světlo. Na jeho hladké ploše byla vyryta hluboká rýha – jako by někdo před desítkami let tam přeložil prst a pak ho odtrhl. *„To není od lidské ruky,“* zamumlal Jindřich. *„Takové rýhy dělá led, nebo…“* Zaváhal. *„…nebo něco, co led nenese.“*
V tu chvíli se z lesa ozval zvuk, který by neměl existovat. Jako by se někdo snažil přetáhnout přes zem těžký kovový řetěz – *škrab, škrab, škrab* – a pak náhle zmlkl. Matěj se podíval na otce, jeho oči se rozšiřily. *„To tam nikdo není,“*
Jindřich se rozběhl k lesu, Matěj za ním. Mezi stromy, kde se Hadovka vlní po svahu, našli stopu – hlubokou drážku v bahně, jako by tam někdo tahal něco těžkého. A uprostřed, mezi kořeny starého dubu, ležela železná koule, zrezivělá a pokrytá mechem. *„To není žádný kámen z hradu,“* řekl Jindřich, když ji zvedl. *„Tohle je něco jiného.“* Na jejím povrchu byly stejné rýhy jako na kameni, který držel Matěj.
Vesnice Milkov byla prázdná už dlouho. Obyvatelé odešli, chalupy se rozpadly, ale něco zde zůstalo. Něco, co se nechtělo odejít. Jindřich si vzpomněl na pověst, kterou mu vyprávěl jeho děda: *„Kdysi tu žil mlynář, který měl syna, který uměl mluvit s věcmi. Ale jeden večer zmizel – a s ním i mlýnský kámen. Teď už nikdo neví, kde je.“*
Když se Jindřich s Matějem vrátili domů, kámen a železná koule ležely na stole. *„To není náhoda,“* řekl Jindřich. *„Co když se něco snaží vrátit?“*
Následující noc sníh pokryl návsi, ale na jednom místě zůstala černá skvrna – jako by něco pod ní ještě hořelo. A když se Jindřich ráno probudil, ležela na jeho posteli malá, vyřezávaná figurka – dřevěný chlapec s hlavou nakloněnou, jako by poslouchal něco, co ostatní neslyšeli. V ruce držel ten samý kámen.
Od té doby už nikdo z Domaslavi nechodil do Milkova. Ale někdy, když vítr fouká z lesa, přináší zvuk, který zní jako dítě, které volá jméno, které už nikdo nepamatuje. A v noci, když měsíc svítí přes návsi, se zdá, že mezi stromy něco stíní – něco, co se nechce ukázat.