Příběh: Milník (Líšnice, 1000142169)
„Kde jsi to schoval, ty starý lhůtníku!“ zakřičel Matěj a prudce zatlačil do ramene muže, který před ním stál. Prach z cesty se zvedal v oblacích a usazoval se na jejich potilých tvářích. Vzduch voněl po rozestřeném pískovci a vlhkém listoví blízkého lesa.
Karel jen mlčel a pevně svíral v rukou malý, vyřezávaný dřevěný krabicový schránku. Jeho prsty se třesly, ale pohled zůstal upřený na pískovcový sloup, který vyvznášel svou hranolitou hlavu nad úrovní cesty. Byl to milník, tichý svědek tisíců cestujících, kteří tudy v doprovození stráží z blízké tvrze putovali z Olomouce směrem do Prahy. Teď však cesta nepatřila obchodníkům, ale dvěma mužům, kteří se snesli do hlubokého sporu.
„Tady to je, v polovině cesty mezi Lošticemi a Studenou Loučkou,“ sykl Karel a hlas se mu zlomil. „Přesně zde, kde kámen říká pravdu o vzdálenosti, musí být klíč k tomu, co hledáme.“
Matěj se zasmál, ale byl to suchý, nervózní zvuk. Podíval se na vytesaná písmena v kameni. Pískovec byl chladný i přes letní žár, jako by v sobě uchovával mrazivý tajemný proud. Matěj věděl, že Karel není šílený, i když se tak tvářil. Karel byl bývalým poštovním kurýrem, který znal každou stopu a každý kámen na této staré obchodní cestě. Před týdnem však přišel s tvrzením, že v noci, kdy měsíc zastavil nad obzorem, viděl u tohoto milníku postavu, která nepatřila do tohoto světa.
„Podívej se na ten stín,“ zašeptal Karel a ukázal prstem na zem.
Slunce stálo vysoko, přestože stín, který milník vrhal na cestu, nebyl rovný. Kroutil se a pulzoval, jako by v něm proudila krev. Matěj ztuhl. Cítil, jak mu v zádech ježíme chlupy. V ten moment se z lesního hvozdu ozval zvuk, který neměl být možný – tichý, rytmický zvuk kovových zvonků, jako by kolem nich projížděl poštovní kočár, přestože cesta byla prázdná a ticho lesa bylo až bolestivé.
Karel pomalu otevřel krabičku. Uvnitř nebyl žádný drahokam ani dopis, pouze starý, zrezivělý hřebík a kousek pergaminu s jedinou vyrytou čarou. Muž s třesoucí se rukou přiložil hřebík k povrchu pískovcového sloupu. V momentě, kdy kov dotkl studeného kamene, ozvalo se tiché cvaknutí, podobné tomu, když zapadá zámek z masivního dubu.
„Co jsi udělal?“ vyhrkl Matěj a udělal krok zpět.
Z milníku nevyšla žádná tajná komora, neotevřela se žádná brána do podzemí. Místo toho se však vzduch kolem nich náhle ochladil tak prudce, že z jejich úst začaly stoupat bílé obláčky páry. Zvuk zvonků utichl a nahradil ho šepot. Nebyl to šepot jednoho člověka, ale tisíců hlasů, které se mísily v jeden neznatelný tón. Hlasy zněly jako ozvěna starých cestujících, kteří tudy procházeli předtím, než cesta ztratila svůj význam a stala se pouhou stezkou pro lesní zvířata.
Karel ztuhl. Jeho oči zbělaly a ruka s hřebíkem zůstala přilepená k pískovci. Matěj se pokusil svého přítele odtáhnout, ale vteřinu poté, co se ho dotkl, pocítil prudký elektrický proud, který ho odhodil do prachu. Když se znovu zvedl a otřepal šaty, Karel byl pryč.
Zůstal jen milník. Stál tam stále, lhostinný a nehybný, s nápisy udávajícími cestu do Loštic a Studené Loučky. Hřebík ležel na zemi, zakrvácený, přestože Karel neměl žádnou viditelnou ránu. Na povrchu pískovce se však objevila nová, čerstvá rýha, jako by někdo neviditelným rýlocem vytesal do kamene jedno jediné jméno.
Matěj se podíval na nápis a v hrudi mu zapralo. Bylo tam vyryto jméno Karla, ale písmena byla stará a vybledlá, jako by tam byla vytesána před stovkami let.
Kdoen z místních nikdy nevysvětlil, kam zmizel muž z poštovního úřadu, a proč se v noci u pískovcového sloupu občas ozývá tichý zvuk zvonků. Ten kámen stále stojí v tichu lesní cesty a hlídá tajemství, které se nechce odhalit.