Příběh: Mlýn Janov
„Tady to stojí, Vaše excelence, na tom nejvíce nevkusném a neupožitelné kuse země, jaký vy v celém kraji vlastníte!“ vykřikl mlynář Franz Prochaska a s teatrálním gestem rozpažil rukama směrem k blátivé loučce pod hrází rybníka.
Hrabě Josef Herbsstein, oděný v hedvábném kabátě, který se k třešťskému potoku vůbec nehodil, zneštovněl rty a zhati s odporivem pohlédl na mokrou botu. Vzduchem se nesla těžká vůně vlhkého tísníce a čerstvě řezaného dřeva. Hrabě přišel zkontrolovat, zda se na jeho půdě skutečně staví něco, co by nebylo jen hromadou kamenů, a mlynář Prochaska, muž s tváří červenou jako zralé jablko a očima, ve kterých neustále plála nějaká šibalská myšlenka, ho právě vítal s nadšením, které hraběho vyvádělo z míry.
„Prochasko, vy jste blázen,“ zamumlal šlechtic a opatrně obcházel kaluže. „Kdo by chtěl stavět mlýn na místě, kde je víc bláta než rozumu? Tento place je neupožitelný. Proč jste si vybral právě tento kousek země?“
Franz se široce usmál, až mu byly vidět všechny zuby. „Právě proto, pane hrabě! Kdo by chtěl platit drahý nájem za dobrou půdu, když může mít za pár halířů místo, kde i kozy odmítají pást? Ale podívejte se na tu vodu! Ten náhon, co vedu z rybníka, má v sobě sílu deseti býků. Kdo ovládne vodu, ten ovládne mouku, a kdo ovládne mouku, ten ovládne žaludky celého okolí.“
Hrabě si uvědomil, že mlynář mluví s takovou jistotou, že by mu člověk uvěřil i to, že v potoce teče tekuté zlato. Prochaska totiž nebyl jen řemeslník, byl to mistr v umění přesvědčovat. Zatímco stavěl své barokní dílo s mansardovou střechou, která měla v okolí vypadat jako malý palác pro zrno, vymyšlii způsob, jak hraběho přimět k tomu, aby mu přiznal další ústupky.
„Budu zde mít nápis,“ pokračoval Franz a ukázal na čerstvě omítanou fasádu dvora. „Budu zde vyvrtat slova, která budou křičet do celého světa, že tento mlýn vznikl s vašeho svolení, Vaše excelence. Budou lidé procházet kolem a říkat si: ‚Podívejte, jaký je hrabě Herbsstein laskavý, že dovolil tak pracovitému člověku jako já stavět na tom neupožitelné place.‘“
Hrabě se zastavil. Slovo „laskavý“ v kombinaci s jeho jménem působilo na něj jako nejlepší druh vína. Zvuk vodního kola, které už začalo pomalu tlouct do hladiny, vytvářel hypnotický rytmus. Prochaska věděl, že v ten moment má šlechtice v dlani.
„No dobře, Prochasko. Ale pokud ten váš mlýn zapadne do bláta do prvního jara, osobně vás z toho náhonu vylovím zanohy,“ zamrmlal hrabě, i když v očích měl vítězství z toho, že mlynář vše platil z vlastní kapsy.
Franz Prochaska se jen poklekl a s úcty, která hraničila s posměchem, přivítal hraběho k prvnímu pohostinství v nově vybudované místnosti. Na stole stála hliněná nádoba s pivem z místního varníku, které mělo zvláštní, lehce štiplavou přikust. Hraběho první doušek byl tak silný, že mu na okamžik ztuhla řeč.
„Co je to za lektvar?“ vydechl šlechtic a utřel si rt.
„To je mlynářské povzbuzení, pane hrabě,“ odpověděl Franz s kamennou tváří. „Pomáhá člověku vidět krásu i v tom největším blátě. Po třetím poháru uvidíte, že tenhle place je nejvzácnější kousek země v celém kraji Vysočina.“
Když hrabě po čtvrtém poháru skutečně začal chválit výhled na rybník a prohlásil, že mlynářův vkus v architektuře je srovnatelný s vídeňskými paláci, Franz Prochaska tiše vyklouzl ven. Podíval se na svou budovu, na svou mansardovou střechu a na nápis, který měl brzy ozdobit zeď. Věděl, že vyhrál. Postavil si hrad z mouky a vody na místě, které nikdo nechtěl, a udělal z toho památník své vlastní chytrosti.
Hrabě později odešel s pocitem, že učinil velkolepý dar mlynářskému řemeslu, zatímco Franz jen tiše vyprchal z uších, jak mu v kapse zvonily mince ušetřené na nájmu.
Kdo dnes přejde kolem té staré zdi a přečte si slova o neupožitelné půzi, možná ucítí ve vzduchu stejný tichý smích, který mlynář Franz Prochaska zanechal v kamenech svého mlýna.