Příběh: Mochovská
Když se na Mochovské zastavil koně a nikdo neví proč.
Kůň stál uprostřed ulice, kde dnes rostou třešně pilovité, a jeho teplé dechy stoupaly do chladného večerního vzduchu jako dým. Kopýtka měl zakopaná v prachu, který se vznášel nad kamenitou cestou, a oči mu byly plné něčeho, co se nedalo pojmenovat. Na jeho zádech seděl Jindřich, syn starého mlýnaře z Mochova, a držel se za sedlo, jako by se chtěl vyhnout tomu, co se právě stalo. *„Poslyš, otče,"* zašeptal, *„když jsem ho přivedl z pole, tak běžel. Jako by něco pronásledovalo. Ale teď stojí. A už se nehne."*
Vzadu na voze ležela Lenka, Jindřichova sestra, a její prsty se zakously do plátna tašky. *„To není kůň,"* řekla tiše. *„To je něco jiného. Viděla jsem ho včera večer u studny. Stál tam a díval se na nás. Jako by nás čekal."* Jindřich se podíval na její bledé tváře osvětlené měsícem, který se právě vynořil z mlhy nad stromy. *„Lenko, mluvíš jako babička, když jí přišla zima na kostech."*
Ale kůň se nehnul. Jeho uši se napjaly, jakoby naslouchal něčemu, co lidé neslyšeli. A pak – *prack!* – z temnoty mezi domy vyletěl šíp, který se zabodl do dřeva vozu jen centimetr od Lenčiny ruky. *„Svatý Václav!"* vykřikl Jindřich a skočil dolů. Kůň se najednou rozběhl, ale ne tam, kde chtěl Jindřich – směr byl jiný, jako by ho táhlo někam hluboko do lesa za Hloubětínem. *„Zastav ho!"* křičela Lenka, ale Jindřich už běžel za koněm, který se rozběhl jako šílený, jako by ho honilo něco, co nebylo vidět.
Když se kůň zastavil až u starého dubu na křižovatce s Poděbradskou, tam už na ně čekal muž v černém plášti. Nebyl to žádný z vesnic, to bylo jasné. Jeho obličej byl v polostínu, ale Jindřich viděl, jak mu z úst vytéká něco tmavého, jako by mluvil krev. *„Vezmi ji,"* řekl muž a podal Jindřichovi malý kámen, který svítil slabým modrým světlem. *„Ten kámen ti ukáže, co se stalo. Ale pozor – kdo ho vezme, ten už nikdy nebude moci zapomenout."*
Jindřich kámen vzal. A když se ohlédl, muž a kůň už tam nebyli. Lenka stála na místě, kde před chvílí byl vůz, a třásla se. *„Co jsme viděli?"* zeptala se. *„Co nám ten kámen ukáže?"*
Jindřich se díval na svůj dlaně, kde se modrá svítivost kamene proplétala s jeho vlastními žilami. *„Nevíš,"* řekl. *„Ale já ano. Protože kámen mi teď ukazuje, kde je její hrob."*
A když se podíval na Lenku, viděl, že už nebrečí. Jen se usmívala, jako by věděla něco, co on ještě neznal. *„Je to tady,"* řekla. *„Pod těmi stromy. Tam, kde teď stojí škola."*
A když o rok později vykopali základy pro novou školu, našli pod dubem kostru dítěte, které nikdo neznal. A v ruce drželo kámen, který svítil i v temnotě hrobu.