Příběh: Módní dům Don
„Tady to není, pane šikovný, hledáte v špatném patře,“ sykla pânica v modrém plášti a prudce zatáhla špendlíky do látky, kterou držela na figuríně.
Jaroslav stál uprostřed zářivě bílého prostoru, kde se vzduch chvěl chladem z nových klimatizačních jednotek. Vzduch voněl novotou, lakovaným dřevem a mírně naleštěným linoleum. Všechno kolem něj bylo ostré, hranaté a moderní. Obrovské skleněné plochy v přízemí propouštěly světlo, které se odráželo od keramických obkladů na fasádě, zatímco nad hlavou v tichosti hučela ventilace. Jaroslav však nevnímal ani jednu z těchto novinek roku 1974. Jeho pohled byl upřený na podlahu, přesně do místa, kde se v horním patře, v úpravně oděvů, setkávala stěna s podlahou.
„Já vím, kde to je,“ odpověděl Jaroslav tichým, chraplavým hlasem. „Právě tady. Přesně v tomto bodě.“
Pânica na něj vrhla pohledem plným pohrdání a vrátila se k úpravě šatů. Jaroslav však neuhýbal. V kapse svíral starou, vyžlutlou fotografii z roku 1934. Na snímku byl vidět kovový trup letounu a zlomená vrtule, z níž vyrostly květy. Ten pomník, který kdysi stál v zahradě slejšova, byl dávno pryč, smazaný z paměti městskými plányi a německými rozkazy. Ale Jaroslav věřil, že země nic nezapomíná. Věřil, že i když nadtlačíte na půdu beton, keramiku a prodejní plochy pro dámskou konfekci, bolest zůstane v místě dopadu.
Krok za krokem začal v úpravně oděvů kroužit. Jeho boty rytmicky tloukly do povrchu. Zastavil se. Zavřel oči a zhluboka nasál vzduch. Najednou, uprostřed sterility nového obchodního domu, ucítil něco jiného. Nebyl to pach nově vypraných textilií ani vůně laku. Byl to kov. Prudký, ostrý pach spáleného kovu a benzínu, který se mísil s vůní rozdrcené trávy.
„Co tady děláte, vyrušujete zákazníky!“ vykřikla pânica a udělala k němu krok.
V tu chvíli se stalo něco, co Jaroslava přimělo ztuhnout. Pod jeho nohama, v hloubi betonové desky, se ozvalo kovové zakvílení. Nebyl to zvuk sedkajícího domu, ale zvuk trhaného plechu. Zvuk, který by mohl znít jen vteřinu předtím, než se obloha střetne se zemí. Jaroslav se sklonil a přiložil ucho k podlaze.
Slyšel to. Slabé, rytmické tlukotí srdce, které nepatřilo nikomu živému. Bylo to jako ozvěna z hloubky času, která probila skrz čtyři podlaží a tuny stavebního materiálu. V ten moment se v prostoru úpravny zjevila postava. Stál tam muž v pilotním oděvu z jiné éry, s tváří špinavou od oleje a pohledem, který neviděl zdi moderního domu, ale prázdnotu nebe. Muž nepromluvil. Pouze pomalu zvedl ruku a ukázal prstem dolů, do základů budovy, kde kdysi spočinul vteřina absolutního děsu.
„Kdo to je?“ vyhrkla pânica a její hlas poprvé zněl nejistě.
Jaroslav se otočil, ale muž už byl pryč. Zůstal jen mrazivý průvan, který v uzavřeném prostoru s automatickou regulací teploty neměl jak vzniknout. Jaroslav se znovu podíval na podlahu. Tam, kde předtím byla jen čistá plocha,enležel malý, zrezivělý hřebík, který vypadal, jako by právě teď provzítl skrz beton z hloubky několika metrů.
Jaroslav hřebík zvedl a stiskl v dlani tak silně, až mu klesla krev. Věděl, že ten dům není jen obchodním centrem. Je to monument postavený nad hrobem, který nechtěl být zapomenut.
Když opouštěl budovu a vyhlídl na vysokou krychli s nápisem DON, cítil, jak se mu v hrudi hnev mísí s úctou. Věděl, že v hloubi tohoto moderního skleněného paláce stále spí něco, co se nenechá zakrýt ani nejluxusnějšími keramickými obklady.
Ten kovový tón, který v uších cítil, nezmizel. Stále tam byl, tichý a vytrvalý, volající z místa, kde se křídla změnila v prach.