Příběh: Morový sloup (Brno)
„Ustup, Matyáši, nebo tě srazím k zemi!“ zakřičel mistr Erna a prudce odrazil dláto od šedého mramoru. Prach z kamene se rozvířil ve vzduchu a osedl na zpocených tvářích obou mužů. Vzduchem se vlněla těžká, sladká vůně octa a spálených bylin, kterou město používalo k odhánění neviditelného mraku smrti. Kolem nich, v tichých ulicích Brna, se ozýval jen občasný skřípot vozů odvádějících mrtvé.
Matyáš stál nehybně a v rukou svíral malý, vyřezaný křížek z jabloňového dřeva. Jeho prsty se třásly, ale pohled měl upřený na bílošedý kámen, který právě začínal tvořit základ pomníku. Byl to mramor z dolu u Pernštejna, studený a tvrdý jako srdce soudce, který mu před měsícem zakázal vstoupit do domu k vlastní sestře.
„Chci, abyte do té základní desky vložil tohle,“ zašeptal Matyáš a podal křížek mistrovi. „Je to jediné, co mi po ní zbylo. Nechtěl jsem, aby zmizela v hromadných hrobech za hradbami. Chci, aby byla součástí něčeho, co přežije nás všechny.“
Erna se na něj podíval s odporem, ale v jeho očích byla i stopka únavy. Samotný mistr už ztratil dva pomocníky, kteří během jedné noci ztuhli v postelích. Práce na sloupu nebyla jen řemeslem, byla to zoufalá modlitba vytesaná do kamene. Každý úder kladivem byl jako výkřik proti nebi, které mlčelo, zatímco město hnilo za zavřenými dveřmi.
„Tohle není místo pro tvé hračky, chlapče,“ odsekv l mistr, ale křížek si přesto vzal. „Kámen musí být čistý. Žádné dřevo, žádné hniloby. Tvá sestra je pryč, Matyáši. Přestaň hledat její stín v mramoru.“
Matyáš se nehnul. Díval se na vysoký sloup, který měl vyraštovat směrem k oblakům, aby Panna Maria mohla vidět jejich utrpení i z nejvyššího nebeského sféry. Chtěl věřit, že když se křížek stane součástí základů, sestra už nikdy nebude v zapomnění. Že její jméno, které nikdo z úřadů nezapsal do knih, bude drženo v bezpečí pod tíhou tun mramoru a vápence.
Dny se měnily v týdny a sloup rostl. Matyáš přicházel každý den. Sledoval, jak se do výšky dělají sochy světců, jak se do kamene vpisuje bolest a naděje. Viděl, jak se k lícům svatého Rocha přidávala trpkost a jak Panna Maria na vrcholu hleděla dolů s výrazem, který mohl být buď soucitným, nebo lhostejným.
Pak přišla ta chvíle. V roce 1686 se ozvalo hluboké, znepokojivé prasknutí. Centrální sloup, ta hlavní osa jejich víry a vděčnosti, se pod vlastní vahou prolomil. Lidé na náměstí vzalil v úžasu a strachu. Někteří křičeli, že je to znamení, že Bůh jejich oběť nepřijal, že hříchy města jsou příliš těžké na to, aby je mramor unesl.
Matyáš stál u praskliny a v duchu křičel. Cítil, jak se mu v hrdle hromadí žluč. Věděl, že v hloubce, kde se kámen setkává s hlínou, leží jeho malý jabloňový křížek. Pomyslel si, že se dřevo rozteklo, že lže v troskách a že sestra byla znovuzapomenuta.
Když přišel nový mramor ze Salcburku, aby nahradil ten zničený, Matyáš se vrátil k mistru Ernovi, který už byl starý a zlomený.
„Je tam stále?“ zeptal se tiše.
Erna se na něj podíval a poprvé v životě se na něj usmál, byť byl to úsměv plný smutku. „Když jsme vytrhávali ty staré trosky, našel jsem ho. Byl zčernalý, skoro rozpadlý, ale stále tam byl. Vložil jsem ho hlouběji, pod nový kámen. Teď ho už nikdo nevytrhne. Ani smrt, ani praskliny v mramoru.“
Matyáš se podíval nahoru na bílou dominantu, která nyní proudně stoupala k nebi, pevnější než kdy dříve. Dotkl se studeného kamene a pocítil zvláštní teplo. Věděl, že mramor je jen maskou, krásnou a vznešenou kůží, která zakrývá pravdu o hnoji, pláči a ztrátách.
Dnes lidé procházejí kolem sloupu a obdivují jeho barokní křivky a precizní práci sochařů. Vidí v něm symbol vítězství nad nemocí. Jen málokdo tuší, že pod jejich nohama, v hluboké tmě základů, tlejí zbytky jabloňového dřeva, které drží celou tuto vážnou stavbu v rovnováze.