Příběh: most na Dětský ostrov
Voda pod mostem šuměla jako stesky, které nikdo neslyší.
Karel se zastavil na prahu kamenné opěry a přitiskl si k hrudi knížku, jejíž stránky se mu lepily na prsty od vlhkosti. Zálivový vítr mu přinášel smích dětí z nedalekého nábřeží, ale on ho neslyšel. Pod nohama mu praskaly suché listy, které se na mostě usadily jako pozůstatky něčeho, co už skončilo. Na druhé straně, kde se Dětský ostrov ztrácel v mlze, stála ona – Eliška – a čekala.
„Nechoď,“ řekl tiše, ale vítr to odnesl dřív, než stačila odpovědět.
Ona se otočila. Vlasy jí visely vlhké od deště, který padal jen na ni, jako by příroda sama chtěla zabránit tomu, aby se k němu přiblížila. „Už jsi to rozhodl,“ řekla. „Vidím to v tvých očích.“ Karel nevěděl, jak jí vysvětlit, že to nebylo rozhodnutí, ale jenom únik. Únik před tím, co ho čekalo za hranicemi, před tím, co mu říkali „povinnost“. „Já… já nemohu,“ zafňukal. „Musíš pochopit.“
Eliška se usmála, ale to byla jen omyl. „Pochopím, když mi řekneš pravdu. Ne tu, kterou ti nařizují, ale tu, která je v tobě.“ V ruce držela svazek papírů – jeho plány, jeho snahy, jeho tajemství. „Ty jsi mi slíbil, že se vrátíš. Ale teď tu stojíš a mlčíš.“
Karel se podíval na most. Kamenné oblouky se zdály nesmírně těžké, jako by je někdo záměrně položil tak, aby lidé zůstali stát a nevěděli, co dělat. „Most nás spojuje, ale také nás dělí,“ zamumlal. „Jednou z toho přejdeme oba. Ale ne dnes.“
Eliška se naklonila přes zábradlí, jako by chtěla zjistit, jak hluboko je voda pod nimi. „Ty jsi jako ten most, Karel. Silný, ale prasklý uvnitř.“ Pak se otočila a šla zpátky, kam přišla – k ostrovu, ke svému životu, ke svým lidem. Karel ji nechal jít. Nevolal po ní. Jenom zůstal stát, dokud se její postava neztratila mezi stromy, dokud nezaslechl jenom šum vody a svůj vlastní dech, který se zrychlil.
Když se nakonec odvážil kroknout, most se pod ním zachvěl. Kamenné oblouky se zdály žít vlastním životem, jako by i oni věděli, že něco se zlomilo. Karel šel dál, ale již nikdy se neotočil. Na ostrově zůstal jen její stín, který se rozptýlil ve vzduchu, jako by ho nikdy nebylo.
Most tu stojí dodnes. A když na něm někdo stojí a dívá se na vodu, možná uslyší šepot, který není větrný. Možná to bude její hlas, který šeptá: *„Přišel jsi pozdě.“*