Příběh: Mradice

„Zhasněte ty svíce, nebo nás uvidí z lesa!“ zakřičel Antonín Lang a prudce přítáhl svou ženu za rameno, až se z mléka v nádobě na stole rozstříkla bílá skvrna. V místnosti zavládlo ticho, které přerušovalo jen rytmické tloučení dřeva v krbu a vzdálené, monotónní houkání sýče. Vzduch v hlavní sálech zámečku v Mradicích byl těžký, prosycený vůní starého vaku a vlhkého kamene, který se do nich tajně vkrádal z okolního parku.

Antonín stál u okna a mžil oči. Fasáda domu, kterou před několika lety nechal v duchu starých rytířských hradů nově vyzdobit, v měsíčním světle vypadala cizí, skoro jako maska nasazená na tvář někoho, kdo už dávno nemá duši. Jeho ruka, stále ještě třesoucí se z nervozity, svírala rukojeť těžkého železného klíče.

„Kde on je, Antoníne? Slíbil jste, že ho přivedete domů,“ zašeptala jeho žena a její hlas zněl křehce jako suchý list.

Muž neodpověděl. Díval se do tmy za okny, tam, kde se rozprostíral park, jehož cesty v noci připomínaly šelmy připravené k úskoku. Věděl, že v tomto domě něco chybí. I když zdi vypadaly pevně a nově vyvázané detaily mluvily o bohatství a moci, v samotném jádru stavby byla prázdnota. Bylo to jako v knize, z níž někdo vytrhal první kapitoly. Nikdo přesně nevěděl, kdy tento dům vzešel ze země. Staré mapy mlčely, záznamy byly mlhavé, jako by se budova objevila v Mradicích jen tak, bez rodného stromu a kořenů.

„Přišel z brány,“ vydechl Antonín najednou.

Z chodby se ozval zvuk. Nebylo to tloučení bot o podlahu, ale spíše vlčení švův, jemné škrábání, jako když se hlemotají nehty po dřevě. Vzduch v pokoji náhle ochladil, až se z úst začaly vznášet malé obláčky páry. Manželka se pohnula k dveřím, ale Antonín ji zastavil prudkým gestem.

„Nesmíš. Je to on, ale není to on.“

Dveře se pomalu otevřely. Do místnosti nevstoupil člověk, ale jen chladný průvan, který zhasl poslední svíčku. V temnotě se však rýsoval obrys postavy. Byla vysoká, nepřirozeně štíhlá a její přítomnost zaplnila prostor pocitem tíhy, jako by se do místnosti nahrnula voda z hluboké studny. Postava nepromluvila, jen stála v prahu a její ticho bylo hlušší než jakýkoli křik.

Antonín pomalu odstoupil od okna a v rukou svíral klíč, jako by to byla jediná zbraň proti něčemu, co nemá tělo. Věděl, že tento dům v Mradicích není jen domovem, ale pastí. Že každá nová vrstva omítky a každý novogotický detail byl jen pokusem zakrýt pravdu o tom, co leží hluboko pod základy.

„Co jsi přinesl z hloubky, ty blázne?“ ozval se z temnoty hlas, který nezněl jako lidský, ale spíše jako tření kamenů o sebe.

Antonín se zhroutil na kolena. Jeho žena vydala krátký, udusený zvuk a vteřinu poté byla tichá. Když se muž znovu zvedl a rozhlédl se kolem sebe, místnost byla prázdná. Žena zmizela. Svíčky byly zhasnuté. V celém domě nebylo slyšet nic než tiché, rytmické tikání hodin, které však neukázaly správný čas.

Vyběhl z domu do noci, do parku, kde se stromy ohýbaly v bezvětří. Hledal její stopu, ale našel jen starý, zrezivělý klíč ležící v trávě, přestože ten jeho vlastní stále svíral v dlani. Podíval se zpět na zámeckou budovu. V jednom z horních oken, tam, kde nebyla žádná místnost, jen prázdný prostor mezi sklepy a střešou, viděl jasně sálající světlo jedné jediné svíce.

Kdo v tom domě žije, když v něm nikdo nesmí být, a proč se zdi v Mradicích stále chvějí, i když kolem nich neprojede žádný vůz?