Příběh: Muzeum Kroměřížska
Když jsem otevřel skříň, voněl to po starých knížkách a něčem, co tam nemělo být.
„Pane učiteli, tohle už není naše,“ šeptala Markéta, její prsty se třásly kolem malého kovového kroužku, který držela mezi palci. Vzduch v místnosti se zdál tlustý, jako by se něco snažilo vyplnit ticho mezi námi. Já jenom přikývl, protože slova se mi nepodařilo najít. Věděl jsem, že ten kroužek tam neměl být. Byl z černého kovového drátu, tenký jako nit, a na jedné straně měl vyryté něco, co jsem nepoznal. Vypadal jako starý znak – nebo zkratka, kterou jsem nikdy neviděl.
„Kde jste ho našla?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že odpověď už slyšel. „V té skříni s inventářem. Ta, která měla být uzamčená.“
Markéta se podívala přes rameno, jako by se bála, že nás někdo slyší. „Pane učiteli, já vím, že tam nemám být. Ale… tam bylo ještě něco.“ Její hlas se ztratil v šustění papírů, které jsme rozbalovali při inventarizaci. „Když jsem otevřela tu skříň, leželo tam něco jako… jako malý svitek. Ale když jsem ho chtěla vzít, byl prázdný. Jako by se rozplynul.“
V tu chvíli jsem pocítil, jak se mi na krku chladí. Takové věci se nestávají. Nebo alespoň by se neměly. Bylo to v březnu roku 1933, když jsme se s Markétou a ještě třemi dalšími studenty z učitelského ústavu pokoušeli pomoci novému muzeu uspořádat sbírky. Město Kroměříž právě slavilo otevření svého prvního vlastního muzea, a my jsme byli rádi, že nám starosta Jedlička dovolil prohlížet archivy. Ale teď tu byla něco, co se nedalo vysvětlit.
„Pane učiteli, vy si myslíte, že to má něco společného s tím kroužkem?“ Markéta ho opět přiblížila k světlu, které proudilo skrze vysoké okno do místnosti. Vzduch voněl po starých dřevěných trámech a něčím kovovým, jako by se tu schovávala nějaká minulost, která nechtěla odejít.
„Nevíš, co to znamená?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že odpověď nemáme. „Vypadá to jako nějaký znak. Ale… jako by to bylo napsáno jazykem, který nikdo nezná.“
Markéta se podívala na hodiny na zdi. „Pane učiteli, už je pozdě. Musíme zavřít.“
„Ano,“ souhlasil jsem, ale když jsem se ohlédl, uviděl jsem, že kroužek v Markétině ruce ztmavl. Ne, ne ztmavl – jako by se na něm objevilo něco, co tam předtím nebylo. Malé písmenko, které vypadalo jako Z. A pak další, které se spojilo s prvním. ZL.
„Co je to?“ Markéta se náhle zdála bledší než obvykle.
„Nevěděl jsem,“ odpověděl jsem, ale už jsem věděl, že tohle není jen náhoda. Něco tu bylo, co sem nepatřilo. Něco, co čekalo.
Když jsme skříň zavřeli a odklíčili klíč, Markéta se ještě jednou ohlédla. „Pane učiteli, vy si myslíte, že sem někdo přišel?“
„Ne.“ Odpověděl jsem, ale ani já tomu nevěřil. Protože když jsem se ohlédl, uviděl jsem, že na prahu místnosti stojí nějaká postava. Bílý plášť, tvář zakrytá kapucí. A když se pohnula, uviděl jsem, že v ruce drží stejný kroužek jako Markéta.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se, ale postava už byla pryč. Zůstala jenom vůně – něco mezi starými knihami a kovem, a na zemi ležel ten samý kroužek, který jsem předtím viděl v Markétině ruce. Tentokrát však na něm bylo jasně vidět: ZL 1933.
Markéta se zachvěla. „Pane učiteli, co to znamená?“
Nevěděl jsem. Ale když jsem si vzpomněl na staré pověsti o tom, že v těchto zdech se někdy objevují věci, které nemají času, tak jsem věděl jedno: ten kroužek sem nepatřil. A ani my.
A když jsme následující den přišli do muzea, skříň byla otevřená. A kroužek už tam nebyl.
Teď, když stojím před tímto domem na Riegrově náměstí, s jeho vysokou věží, která se tyčí nad městem jako varovný prst, si uvědomuji, že něco tu stále je. Něco, co čeká. A já chci vědět, co to je. Protože když se podívám nahoru, uvidím, že v jednom z oken se někdy odráží stín. A ten stín vždycky drží stejný kroužek.
A já ho tam nikdy neviděl. Ale on vidí mě.