Příběh: Mydlovar
„Už žádný kousek cihly v dlani, Bedřiche, jen prach a mokro,“ zasyčel hlas, který zněl jako drcení suchých listů.
Bedřich z Donína stál uprostřed nádvoří a díval se na své prsty. Byly špinavé od červeného prachu, který z nich stékal jako krev. Kolem něj se vznášela hustá mlha, která stoupala z blatů a mrtvých ramen řeky Labe, jako by samotná země chtěla hrad pomalu pohltit. Vzduch chutnal po železe a hnijícím rákosí, těžký a vlhký, tak houstý, že každý nádech připomínal pití studené vody z kaluže.
„Všechno to odejde,“ pokračoval hlas. Byl to starý správce, muž s tváří jako vyvrzaná kůra dubu, který v Mydlovaru strávil více let, než Bedřich stihl spočítat. „Tento dům není z kamene, pane. Cihly jsou jen pečená hlína. A hlína se vždycky vrátí zpět do hlíny.“
Bedřich ne odpověděl. Pevně svíral rukojeť svého meče, ale ruka se mu třásla. Před ním stála plášťová zeď, červená a hrdá, unikátní v celé zemi, kde všichni ostatní stavěli z chladného kamene. Mydlovar byl jeho hrdostí, jeho útočištěm v mokřinách, kde se cítil v bezpečí před světem. Teď ale cítil, jak se pod jeho botami hýbe zem. Nebyl to hřmění z hloubky, ale spíše pomalé, neúprosné sedání.
„Kdo by mohl chtít takové místo? Kdo by chtěl žít v bažině?“ vyjel z Bedřicha s náhlou zlostí.
Správce jen ukázal prstem směrem k zahradě, kde v tichu kvetly ladoňky. Tyto křehké rostliny, které kdysi pěstovala samotná kněžna Libuše, teď vypadaly jako tiché svědky konce. Jejich listy se lehce chvěly, přestože ve vzduchu nebyl žádný vítr.
„Víte, co říkají v luhu, pane? Že hrad nepatří nám, ale vodě. My jsme jen hosté, kteří zapomněli odejít včas,“ šeptal stařec.
Bedřich se otočil k východnímu předhradí. Viděl tam poslední zbytky života – pár sloužících, kteří s vyčsapanými tvářemi balili svůj majetek do plátna. Nikdo z nich na něj neviděl. Všichni už věděli, že čas vypršel. Konfiskace byla jen formální rozsudkem; skutečný rozsudek vynesla řeka a bláto.
Když Bedřich vykročil k bráně, zakopl o vyčnívající cihlu. Ta se pod jeho vahou prostupila a s tichým křupnutím se rozpadla na tisíce červených střípků. Z díry, která vznikla, vyrazil prudký proud studené, černé vody. Smrad stojatého bahna zaplavil prostor a Bedřich pocítil mrazivý chlad, který mu stoupal od kotníků až k srdci.
Zastavil se u poslední svíce, která stále hořela v hradním sále. Plamen byl malý, modravý a tasil se v průvanu. Bedřich se na něj díval dlouhým okamžikem, jako by v tom malém světýlcích hledal odpověď na otázku, proč všechno, co vybudoval, nyní mizí. Pomalu natáhl ruku a prsty zhasl plamen. Tma, která následovala, nebyla prázdná. Byla plná šepotu tisíců cihel, které se začaly hroutit do vnitřního prostoru, jedna po druhé, v rytmu pomalého tlukotu srdce.
„Už je čas,“ řekl Bedřich, ale jeho hlas zněl cize, jako by už nepatřil mu, nýbrž místu.
Otočil se a poprvé v životě přestal hledět na hradby. Díval se jen před sebe, do mlhy, která ho oddělovala od zbytek světa. Když za ním zazněl poslední hromký zvuk sedající zdi, neotočil se zpět. Věděl, že Mydlovar už není domovem, ale hrobem, který se právě teď uzavíral.
Kdo dnes přejde po modré cestě z Milovic a zastaví se v luhu, pocítí pod nohama zvláštní tichý tlak. Pod vrstvou země a kořenů ladoňek stále spí červené cihly, které kdysi tvořily nejodvážnější hrad v Čechách, a čekají na toho, kdo se odváží vnořit ruku do hlubokého prachu, aby zjistil, kam zmizely poklady a sny Bedřicha z Donína.