Příběh: Myšák Gallery
„Podívejte se na ty linie, jsou to vazy, jsou to kruhy, je to hudba v kameni!“ vykřikl Viktor a prudce zastavil svou ruku vzduchem, aby ukázal na fasádu domu. Jeho prsty třesaly, když sledovaly oblé tvary rondokubismu, které se v dopoledním světle Prahy roku dva tisíce sedm zdály být téměř tekuté.
Stál v Vodičkově ulici, obklopen hlukem aut a spěchem lidí, ale on slyšel jen tiché bzučení ve svých uších. Viktor nebyl obyčejný návštěvník. Byl to muž s tváří vrytou jako do starého pergamenu, v šedém vlněném saku, které mutovalo vůní starého papíru a levného tabáku. V rukou svíral malý kožený zápisník, v němž byly nakresleny plány, které by neměly existovat.
„Tady je to přechod,“ šeptal sám k sobě, zatímco jeho pohled přeskakoval z historického domu k nové, moderní části budovy. „Tady se setkává starý svět s novým, a v tom švu je trhlina.“
Vstoupil dovnitř. Vzduch v galerii voněl po čerstvém cukru a drahých parfumech, sladká vůně z cukrárny Myšák se mísila s chladem nového skla a betonu. Viktor však nehledal sladkosti. Kráčel s určeným cílem směrem k průchodu, který spojoval budovu s Františkánskou zahradou. Zastavil se uprostřed chodby, kde se moderní architektura ostře lámala proti starým zdivům.
Najednou se zastavil. Před ním stál muž. Byl oblečen do černého fraku, který vypadal, že pochází z úplně jiné doby, a v ruce držel stříbrnou hůl s knoplíkem z křišťálu. Muž neměl boty, jeho chodidla byla bosá a bílá, jako by nikdy nedotkla prašný povrch pražských ulic.
„Přišel jste pozdě, Viktore,“ řekl cizinec hlasem, který zněl jako tření suchých listů o dlažbu.
Viktor ztuhl. „Jak znáte moje jméno? Kdo jste?“
Cizinec se jen lehce pousmál a ukázal hůlkou na stěnu, kde se moderní panel spojoval s historickým kamenem. „Já jsem ten, kdo v tomto domě udržuje rovnováhu. Vidíte ty kruhy na fasádě? Nejsou to jen ozdoby. Jsou to brzdy. Kdybychom je odstrčili, čas by v tomto bodě přestal proudit lineárně.“
Viktor udělal krok vpřed, fascinace přemohla strach. „Chci to vidět. Chci vědět, co je za tím švem.“
Muž ve fraku lehce klepl hůlkou o podlahu. Zvuk nebyl dutý, ale hluboký, jako by udeřil do obrovského zvonu ukrytého hluboko v zemi. V ten moment se světlo v galerii na vteřinu změnilo. Bílý jas novostavby zčernal a barvy historického domu začaly pulzovat sytým, téměř nepřirozeným rudým odstínem. Viktor pocítil náhlý chlad, který mu stihl zmrazit dech v plicích.
„Podívejte se do zrcadla,“ přikázal cizinec.
Viktor se otočil k jedné z výloh. Viděl v ní svůj odraz, ale nebyl v něm sám. Za jeho rameny stála řada postav z různých ér. Viděl cukráře v bílém plášti z konce devatenáctého století, viděl stavitele s krejderskými čarami na rukou z roku tysíce devětset dvacet dva a viděl lidi, kteří vypadali, jako by přišli z budoucnosti, v oděvech z kovů, které ještě nebyly vynalezeny. Všichni stál nehybně, jako by byli součástí jedné velké, tiché fotografie.
„Tento dům není jen budovou,“ šeptal muž ve fraku. „Je to kotva. Spojuje Vodičkovu ulici s tichem zahrady, ale i včera s zítřkem. Vy jste přišel, protože jste našel v archivech chybu v plánu. Ale chyba neexistuje. Je to pozvání.“
Viktor chtěl vykřiknout, chtěl se zeptat, co to znamená, ale když znovu přtočil hlavu k muži, byl pryč. Chodba byla prázdná. Vzduch byl opět cítit pouze cukrem a novým nátěrem. Jen v jeho zápisníku, který mu vypadl z ruky na zem, se objevila nová stránka. Nebyl na ní žádný text, pouze precizně nakreslený kruh, který přesně odpovídal tvarům na fasádě domu.
Viktor vstal, zvedl svůj zápisník a dlouho hleděl směrem k Františkánské zahradě. Věděl, že se do tohoto prostoru musíte dostat v přesný moment, kdy se světlo láme v určitém úhlu mezi starým a novým.
Kdo dnes prochází chodbou mezi Vodičkovou a zahradou, možná pocítí náhlý mráz nebo uvidí v odrazu skla tvář, která tam nepatří. Ten, kdo hledá klíč k neviditelným dveřím, najde odpověď pouze v tichu mezi dvěma světy, které v této budově navždy zůstaly spojeny.