Příběh: Myslivna (Zbraslav)
„Kde jsi to schoval, ty starý lišáku, kde je ten svitek!“ Jan z Vamberka tloukl pěstí do hrubých prken stěny, až se z trámů sypal prach a staré pavučiny mu lepily obličej. V malé dřevěné chatě, která tehdy v roce tisíc pětistě šedesát čtyř sloužila jako hájovna, bylo dusno a vzduchem proudila těžká vůně borovicového jehličí smíchaná s pachem mokrého psa.
Hájník Mikuláš jen tiše seděl v koutě na rozvrzané stoličce a sledoval, jak se Jan zvrázil v hněvu. Mikuláš měl tvář připomínající kůru starého dubu a oči, které viděly víc, než kolikrát zbytečně mluvily. V ruce svíral starý dřevěný pohár s pivem, ze kterého stoupala slabá pára.
„V lese nic není, pane z Vamberka,“ odpověděl Mikuláš chraplavě. „Les si nechává své tajemství pro ty, kteří ho neumí zastrašit křikem.“
Jan z Vamberka nebyl zvyklý na odpor. Byl to muž, který věřil, že svět lze ovládnout silou a zlatem. Přišel do Zbraslavi hledat mapu, o které se v pražských uličkách šeptalo jako o klíči k zapomenutým pokladům v okolních hvozdech. Věřil, že ji má právě tento tichý strážce lesa.
„Nesmývej mi trpělivost! Vím, že jsi s ním mluvil. Vím, že jsi viděl toho cizince, co tu byl před měsícem,“ zasyčel Jan a přistoupil tak blízko, až Mikuláš cítil pach drahých, ale už mírně žluklých vonění z jeho oděvů.
Hájník se pomalu postavil. Byl vyšší než šlechtic a jeho stín v šerosvitu místnosti vypadal jako obrovský pták připravený k letu. Pomalu natáhl ruku a ukázal na jednu z prázdných rohů místnosti, kde se pod podlahou skrývaly hluboké, vlhké sklepy.
„Cizinec nepřišel s mapou, pane. Přišel s otázkou. A odpověď dostal vteřinu předtím, než zmizel,“ řekl Mikuláš a v jeho hlase zazněl podivný, kovový tón.
Jan z Vamberka se rozběhl k otvoru do sklepa. Seskákal po hroutících se schodech dolů do chladu, kde se vlhkost lepila na kůži a stěny vypadaly, že se na něj hroutí. V hloubce, kde už nedosáhlo světlo z okna, našel něco, co ho zastavilo v mrtcích. Na zemi ležela botka z jemné kůže, naprostě prázdná, jako by z ní noha prostě vyparala. Vedle ní ležela hromádka bílého prachu, která v tichu sklepa jemně vířila, přestože tam nefukal žádný průvan.
Když Jan zvedl zrak, uviděl nad sebou Mikuláše. Hájník už nestál u schodů, ale stál přímo nad ním, přestože mezi nimi byla tlustá vrstva dřevěných trámů a podlahy. Jan cítil, jak mu ztuhla krev v žilách. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl a začal vonět ozónem a starým železem, jako po velké bouřce.
„Co jsi udělal?“ vyhrkl Jan a jeho hlas zněl v klenbě sklepa slabě a vyděšeně.
Mikuláš se jen mírně usmál. Nebyl to úsměv člověka, ale spíše maska, která se pomalu hroutí. „Tento dům není jen střechou nad hlavou, pane. Je to brána. A vy jste právě zaklepal na dveře, které by měly zůstat zavřené.“
V ten moment se v místnosti rozlehlo ohlušující prasknutí, jako by se rozlomala obrovská sekvoja. Jan z Vamberka pocítil prudký tah za límcem, který ho vytrhl ze země a vteřinu poté se ocitl venku, v blátě před budovou. Když se zvedl a pohlédl zpět na dřevěnou hájovnu, okna byla temná a zevnitř nevyšel jediný zvuk.
Když se později ptal ostatních obyvatel Zbraslavi na hájníka Mikuláše, jen se na něj divili. Tvrdili, že v té budově už deset let nikdo nežil a že je prázdná. Jan se vrátil k domu, ale místo dřevěné chaty tam našel jen ticho a prázdný prostor, který jako by čekal na svou budoucí podobu.
Kdo dnes prochází kolem klasicistních zdí myslivny, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nevychází ze stěn, ale z hloubky země. Pod lsní fasádou a elegantními římsami stále dýchají sklepy, v nichž Jan z Vamberka našel botku bez majitele. Nikdo nikdy nezjistil, kam zmizel cizinec s mapou, ani kdo byl Mikuláš. Jen prázdné místo v historii a tiché echo v klenbách svědčí o tom, že některé cesty vedou pryč z tohoto světa.
Záhada o tom, co se v hloubce domu s číslem dvě skutečně odehrálo, zůstala vříst v zbraslavských základech.