Příběh: N-S 47 Jaroslav
„Kde jsi to psal, ty blázne, kde jsi to psal?!“ řval nadporučík Bedřich Vlček a jeho hlas se odrážel od syrového betonu jako výstřel z kulometu. Prsty mu třesaly, když tlačil svou tlustou dlaní do vlhké omítky na týlové stěně srubu.
Antonín, mladý vojín s tváří špinavou od vápna a prachu, jen mlčel. Stál v koutě s hlavou skloněnou a v rukou stále svíral zbytek černé barvy. Na šedé stěně, která měla být nehybným štítem proti nepříteli, svítily čerstvá, hrdá písmena: AŤ ŽIJE Č.S.R.!
Vzduch v srubu byl těžký, cítit v něm byl pronikavý pach mokrého cementu a kovového železa, který se mísil s chladem stoupajícím z hloubky země. Bylo září roku 1938 a tento betonový obr, který místní přezývali Jaroslav, stál v polích mezi Polomem a Sedloňovm jako mlčící strážce. Všechno zde bylo připraveno pro sedmtřicet mužů, kteří měli v těchto chodbách žít, bdít a v případě potřeby zemřít.
Vlček přistoupil k Antonínovi tak blízko, až slyšel jeho rychlé, povrchní dýchání. „Tady není místo pro básníky a vlastence, vojáku. Tady je místo pro disciplínu. Smažeš to, nebo tě nechám v téhle díře do konce tvých dnů!“
Antonín však nepohnul ani brvou. Podíval se na nápis a pak na nadporučíka. „Tohle není jen barva, pane. To je slib. Kdo tahle slova uvidí, bude vědět, že jsme tu byli a že jsme se nelekali.“
Vlček s vy smirkem zasyčel a nařídil mu okamžitě odejít do spodního patra, aby zkontroloval čistotu v prostorách pod zvonovou šachtou. Antonín snesl schody do tmy, kde se vlhkost srážela v kapkách na stěnách. Právě tam, v hlubokém klidu betonu, se stalo něco, co Bedřich Vlček ani nikdo jiný z posádky nedokázal vysvětlit.
Když Antonín sestoupil k čističce kalů, v prostorách bylo ticho, které skoro hmatatelně tlačilo na uši. Najednou však uslyšel zvuk. Nebyl to hluk z povrchu ani dopadvých kroků. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu škrábe nehtem o železnou trubku. Zvuk přicházel ze stěny, která vedla hluboko do země, mimo jakýkoliv vchod.
Antonín přiložil ucho k betonu. Zvuk přestal. Místo toho uslyšel jasný, čistý šepot. Hlas nebyl lidský, zněl jako ozvěna tisíců lidí, kteří mluví najednou, ale přesto velmi tiše. Hlas opakoval slova, která před chvílí napsal na stěnu nahoře. AŤ ŽIJE Č.S.R.
Vymáčkl z hrdla krátký výkřik a utekl zpět k nadporučíkovi. Vlček ho našel v šoku, bledý jako vápno, který jen takto ukazoval prstem dolů do temnoty. Když Vlček sestoupil dolů, aby zjistil, co vojína tak vyděsilo, v srubu panovalo absolutní ticho. Jen takový mrazivý chlad, který člověka donutí zatnout zuby.
Bedřich Vlček byl tvrdý muž, nevěřil pohádkám. Přesto však v tu noc nenocoval v srubu. Vyvedl muže ven do noci, kde se nad polím vznášela mlha a v dálce majáčila Skutina. On sám však zůstal stát u týlové stěny a dlouho hleděl na onen nápis. Říká se, že od té chvíle přestal Antonína trestat za jeho drzost.
Jenže tajemství srubu Jaroslav nekončilo s odchodem první posádky. Když se roky později srub znovu otevíral a lidé vcházeli do prázdných kasemat, někteří z nich přísahali, že v hloubce pod zvony stále slyší ten samý kovový zvuk. Jako by beton neukrýval jen zbraně a munici, ale i něco, co se do srubu dostalo v momentě, kdy byla vryta ta poslední slova.
Kdo dnes vstoupí do tohoto betonového mlčení, možná pocítí ten stejný chlad v zátylku a uslyší ozvěnu, která nepatří žádnému z nás. Odpověď na otázku, kdo nebo co v hloubce betonu s Antonínem mluvilo, zůstala pohřbena pod vrstvami římské odolnosti a zapomenutými sny o neporazitelnosti.