Příběh: Na baště sv. Tomáše
Krev na schodech
Když Markéta z Vrtby zaklepala na dveře domu čp. 5, slyšela pod prsty praskání suchého dřeva a v hloubi síní se něco pomalu, jako by s nádechem, rozlomilo. *„Pánové už spí, ale já vím, že jste tady,“* zašeptala do mezer mezi prkny. *„A já vás najdu.“*
Vila na baště sv. Tomáše voněla starou vápennou omítkou a něčím sladce hnilým, jako by se v jejích zdích schovávaly nejen paměti, nýbrž i něco živého, co se živí zapomenutím. Markéta se nechala provést do zahrady, kde mezi zchátralými terasami rostly divoké růže, jejichž trny se jí zapíraly do rukávů. *„Tady to bylo,“* prohlásila a ukázala na schody vedoucí dolů, kde se v kamenech ještě černal tmavý pruh. *„Krev. Nikdo ji nevyčistil.“*
Její otec, hejtman Jan Vrtba, zmizel před třemi týdny, když vyšel z této vily po půlnoci. *„Šel pro peníze do banky na Staroměstském náměstí,“* tvrdila služebná, ale Markéta věděla, že lže. Věděla to proto, že v otcově pokoji našla roztrhaný list papíru s nápisem *„Bastion Tomáše“* a na stropě nad jeho postelí se vápennou barvou zjevila postava muže s rukama vázanýma za zády — přesně tak, jak ho viděla naposledy, když se s ním rozloučila u brány Pražského hradu.
„To není žádný bankéřský úředník,“ zamumlal starý zahradník Matěj, který ji doprovázel. *„Tady se děje něco jiného. Tohle místo…“* Zastavil se, jako by se bál dokončit větu. *„Tohle místo se nepamatuje jen na lidi. Pamatuje si i na věci, které se nestaly.“*
Markéta sestoupila po schodech, kde se jí zdálo, že každý krok tlumí něco, co se pod zemí snaží vykřičet. Na dně, kde se dříve nacházel sklep, byl teď jen hluboký, vlhký příkop zakrytý deskami. *„Otevřete to,“* přikázala. *„Můj otec je tam.“*
Matěj zavrtěl hlavou. *„Pane, tohle není sklep. To je vstup.“*
Když poprvé zvedli desky, vychrlila se z příkopu vlna studené, štiplavé vůně, jako by se někdo potopil do ledové vody. *„Pojďte,“* řekl Matěj a svítil do černoty svým starým lucernou. *„Ale nehleděte dolů. Hleďte na stěny.“*
Na zdích se linuly postavy — stovky jich, všechny s rukama vázanými za zády, všechny se stejným výrazem: úzkostlivé očekávání. *„Co to je?“*
„To jsou ti, kteří sem přišli před vámi,“ odvětil Matěj tiše. *„A nikdo z nich nikdy nevylezl.“*
Markéta se pokusila klesnout na kolena, ale její tělo odmítalo poslouchat. *„Můj otec…“* Začala se modlit, ale modlitba se jí změnila v křik, když z hloubky se ozval zvuk — ne hlas, nýbrž něco jako šelest křídel, nebo jako by se někdo snažil promluvit skrze zdi.
„Utečte,“ zašeptal Matěj. *„Tohle místo… tohle místo je jako dýchací otvor. A něco ho dneska otevřelo.“*
Když Markéta dorazila na Hradčany, bylo již světlo. Na baště sv. Tomáše stál domov čp. 5 jako vždy, jenže nad jeho okny se zdálo, že se něco pohybuje — stín, který se nehodil k žádnému oknu. *„Vrátil se,“* zamumlala si sama pro sebe. *„A tentokrát si přivede i mě.“*
Vila čp. 7, kde bydlel architekt Rudolf Stockar, ještě stála. Na jeho oknech se odráželo ranní slunce, ale v jedné z místností se něco pohnulo. *„Víte, co se stalo tomu Stockarovi?“* zeptala se Markéta staré ženy, která prodávala květy na Gogolově ulici. *„V roce třicátém zmizel. Jenže jeho stůl…“* Žena ukázala na dům čp. 9. *„Tam ho našli. Stůl byl nastavený na tři. A třetí židle… na ní byla jen krev.“*
Markéta se otočila zpět k baště sv. Tomáše. *„Zítra ráno sem přijdete,“* řekla si. *„A já vám ukážu, co se stalo mému otci. A proč se nikdo nikdy neodváží říct, že tady něco žere.“*
Na schodech domu čp. 5 se ještě černal pruh krve. A když se Markéta naklonila, aby se podívala do příkopu, uslyšela z hloubky něčí dech — pomalý, hluboký, jako by někdo čekal přímo pod jejíma nohama.
„Vítejte, pane hejtmanko,“ zašeptalo ze stěn. „Místo je připraveno.“