Příběh: Na Kropáčce 1
Dláto vyklouzlo z Matějových zpocených dlaní a s kovovým cinknutím dopadlo na dřevěná prkna lávky, až se kolem něj zvedl hustý oblak bílého prachu. Matěj si prudce odplivl, aby se zbavil pálivého vápna, který mu osouhlil hrdlo. Vysoká stavba, která se v těchto dnech roku 1907 tyčila nad Velkým náměstím, byla téměř hotová, ale pro něj to byl stále jen nekonečný boj s tvrdým kamenem a větrným svistem v koruně města.
Sáhl po vodovce, ale oči mu zůstaly upřené na bohatě zdobený štít, který se jako koruna tyčil nad náměstím. Nový dům byl monumentální, těžký a nesmírně sebevědomý. Na místě, kde dříve stál starý, hroutící se hostinec, nyní stál tento novobarokní kolos, který se zdál chtít dotknout nebe. Matěj se podíval dolů. Malé postavy dělníků a jezuitů v černých rouchách vypadaly z této výšky jako loutky v krabici. Vzduch byl studený a voněl po mokrém kameni a čerstvém malování.
Zastavil se. Nebyl to vítr.
Z hloubi zdobeného štítu, těsně od místa, kde byla osazena kamenná váza, se ozývalo tiché, rytmické škrábání. Znělo to, jako by někdo neustále drápavými nehty přejížděl po hrubé ploše pískovce. Matěj ztuhl. Přitiskl si ruku k hrudi, kde mu srdce bušilo proti žebrům jako uvězněný pták. „Je to jen prach,“ zamumlal si pro sebe, ale hlas mu v tom prázdném prostoru zněl cize.
Znovu se podíval vzhůru, k mnohoúhelníkovému oknu uprostřed štítu. V tu chvíli se slunce začalo sklánět k obzoru a jeho poslední, krvavě rudé paprsky dopadly přímo na nápis Agnus Dei. V tom okamžiku se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit ani popsat. Světlo se odrazilo od zlatého beránka na vrcholu a v jednom z oválných otvorů po stranách štítu se na vteřinu zhmotnila postava. Nebyl to stín. Byl to člověk, ale jeho pohyby byly ztuhlé, jako by byl vytesán z téže hmoty, kterou Matěj právě opracovával.
Postava v otvoru se naklonila vpřed. Matěj viděl jen bledou tvář a oči, které neměly zorničky, ale byly plné stejného šedého prachu, který byl všude kolem nich. Postava neudělala žádný pohyb, jen z úst se jí vyvalil tichý, neúprosný šepot, který Matěj cítil spíše ve svých kostech než v uších.
„Nezničte to, co tu už bylo,“ zaznělo.
Matěj sebou trhl a prkno pod jeho nohama zakolísalo. Rychle se podíval zpět do otvoru, ale byla tam jen prázdná temnota a hladká kamenná stěna. Zamrkal, otřel si oči od vápenného prachu, ale nic se nezměnilo. Všechno bylo opět jen tiché, zdobené kamení. Přestože se jeho dech opět uklidnil, v jeho těle zůstal mrazivý chlad, který nešel zahnat ani letní slunce.
Když druhý den ráno vystoupil na lávku, aby pokračoval v práci, našel své dláto. Leželo přesně tam, kde vypadlo, ale bylo nezlomně vsazené přímo do kamenné vázy, kterou měl ráno dokončit. Nebyla v ní žádná štelina, žádná prasklina. Kov se prostě spojil s kamenem, jako by tam byl od počátku.
Mistr stavby se na to díval s nepochopením i strachem. Říkali, že je to jen neobvyklý jev způsobený tlakem a chemickou reakcí nového malování, ale Matěj věděl své. Každý večer, když se nad Hradcem začíná stmívat, se mu zdá, že ten bohatě zdobený štít se mírně chvěje, jako by se pod jeho povrchem snažil nadechnout někdo, kdo v tomto městě nikdy neodešel.
Když dnes stojíte před tím monumentálním domem, zkuste se podívat do těch oválných otvorů v kamenném štítu, zda v jejich hloubi neuvidíte něco víc než jen stíny minulosti.