Příběh: Na Poříčí
Stál s dlaní pevně sevřenou kolem hrdla mladého posla a tlačil ho do vlhkého kamene zdi. Jan z Poříčí cítil, jak se mu pod prsty chvěje hrtan chlapce, a v uších mu hřmělo vlastní zvrácení z hněvu i strachu. V druhé ruce svíral kousek pergamentu, který měl být přenesen do hlubin města, ale který Jan nyní vlastnil. Papír byl propásejný potem a prachem, nesoucí zprávu, která mohla zničit jeho jméno i rodinu.
„Kdo ti to dal?“ zasyčel Jan a přitlačil víc.
Chlapec jen vydal krátký, bublavý zvuk. Kolem nich se rozléhal tichý šum Nového Města, vzdálené volání obchodníků z ulice Slaměné a rytmické bušení kovářů. Vzduch voněl po vlhkém vápenci, starém prachu a blízkosti řeky, která v dopoledních hodinách přinášela do ulic chladivou, řezavou mlhu. Jan se rozhlédl. Byli v ústí kostela, v prostoru, kde se stínů hromadilo víc než světla. Gotické oblouky nad nimi vypadaly jako zkamenělé prsty, které se pokoušely chytit nebe.
Jan uvolnil sevření jen natolik, aby mohl pergamen roztrhat. Jeho prsty se třásly. Věděl, že pokud se tato zpráva dostane k rychtáři, jeho životy budou spočítány. V tu chvíli se však z hloubi chóru ozval zvuk. Nebyl to zvon ani zpěv, ale hluboký, vibrující tón, který mu projel páteří jako mrazivý proud vody. Jan ztuhl.
Pohled mu sklouzl k tváři posla. Chlapec už nebojoval o vzduch. Díval se na něj s podivným klidem, téměř s lítostí, jako by viděl něco, co Janovi unikalo. V ten moment do prostor kostela vnikl paprsek světla, který se probojoval skrze vysoké, úzké okno. Nebylo to obyčejné slunce. Světlo mělo barvu tekutého zlata a dopadlo přesně na místo, kde Jan držel roztrhaný dopis.
Jan pocítil náhlý, prudký žár v dlani. Papír v jeho ruce začal žhnout, ale nehořel plamenem, který ničí. Spíše se měnil. Černý inkoust, který předtím n decía hrozby a zrady, se začal hýbat. Písmena se v přítomnosti onoho světla přeskupovala, tančila a stírala se, až z nich zbyl jediný, jasný symbol, který Jan nepoznal, ale který mu vyrazil dech.
Vteřinu poté se světlo zhaslo. Nastala tichá, hluboká tma, kterou přerušoval jen těžký dech dvou mužů. Jan pomalu pustil hrdlo chlapce. Ten se zakalhält, vykašlal krev a prach a bez slova se odtáhl do stínu. Jan se podíval na lístek v ruce. Byl prázdný. Všechny slova zmizely, jako by je někdo vymazal neviditelnou rukou.
Zůstal stát v chladu kamenné stavby a cítil, jak se mu v hrudi něco hroutí. Všechno, co doposud budoval na lži a strachu, najednou ztratilo svou váhu. Ten krátký záblesk, ten zvuk, který připomínal hluboký vzdych země, v něm zanechal prázdnotu, kterou nešlo zaplnit ničím jiným než pokorností.
Vykročil z kostela zpět do ulice. Kolem něj proudili lidé, vozová kola vržaly na kamenech a město žilo svým hlučným tempem. Jan však už nebyl stejným mužem. V kapse nosil kousek čistého pergamenu a v srdci otázku, na kterou neexistovala odpověď v žádné z knih.
Když se dnes lidé zastaví u stěn tohoto místa, možná pocítí ten stejný zvláštní chlad, který nepochází z kamene, ale z paměti samotného vzduchu. Někteří říkají, že v určitých hodinách lze v tichu slyšet tón, který nezná žádný hudebník, a kdo ho jednou zaslyší, už nikdy nedokáže lhát sám sobě.