Příběh: Na příkopě
„Kde jsi to schoval, ty šílený starče! Mluv, nebo tě srazím do té vody!“
Mikuláš sevřel hrdlo muže, který před ním klečel v blátě. Vzduch byl hustý a vlhký, prosycený pachem hnijících řas a stojaté vody, která v hlubokém hradebním příkopě podél zdí Starého Města pomalu proudila z Vltavy. Studený vítr z řeky bičoval tváře obou mužů a rozvířil špinavý plášť starého pisničáře, kterého Mikuláš držel v sevření.
Starý muž se jen krátce a chraplendě zasmál. V očích mu plál podivný žár, který se nehodils muži v jeho věku, vyčerpanému a zlomenému. Kolem nich se tyčily vysoké kamenné zdi, které oddělovaly bezpečí města od neznáma vně. Byli v místě, kde se země hroutila do hloubky osmi metrů, v temném žlabu, který sloužil jako poslední obrana proti nepřátelům.
„Voda si pamatuje všechno, Mikuláši,“ vyhrkl pisničář s úsměvem, který připomínal křeč. „I to, co jsi chtěl smazat z knih. To, co jsi pohřbil v tichosti, aby tvůj rod mohl spát v hedvábí.“
Mikuláš ho prudce strhl za límec a přitlačil ho k vlhkému kameni. V dlaních svíral malý, železný klíč, který našel v pisničářově pokoji, ale zámek, který k němu patřil, nikde nebyl. Hledal truhlu, dopis, cokoli, co by mohlo zničit jeho vzestup v radničních kruzích. Věděl, že tento muž zná pravdu o tom, jak se do městské pokladny dostaly zlaté mince, které tam neměly být.
„Kde je to schováno? V téhle díře? V té vodě?“ zařval Mikuláš a ukázal prstem na černou hladinu příkopu, která v šeru vypadala jako tekutý asfalt.
Pisničář přestal bojovat. Ztuhl a jeho pohled sklouzl k hladině. „Podívej se hlouběji. Tam, kde se proud z Vltavy setkává s tichem. Tam leží pravda, kterou žádný klíč neotevře, protože zámek je z masa a krve.“
V ten moment se stalo něco, co Mikuláš nedokázal vysvětlit. Hladina vody v příkopu, doposud klidná a mrtvá, se náhle začala vlnit. Nebyla to vlna způsobená větrem ani pohybem ryb. Byla to soustředná kruhy, jako by z hloubky osm metrů někdo nebo něco začalo stoupat vzhůru. Z vody začala stoupat hustá, bílá mlha, která voněla po starých pergamentech a zakázaném kadidlu, přestože v tomto blátivém místě by měla být cítit jen rybina a rozklad.
Mikuláš uvolnil sevření. V mlze uviděl postavu. Byla to žena v šatech, které byly příliš čisté na toto místo, s tváří, kterou znal z portrétů v zapomenutých archivech. Stála přímo na hladině vody, její nohy se nedotýkaly dna, ale ani nezapadaly do vln. V ruce držela stejný klíč, jaký měl Mikuláš v dlani.
„Vrať to zemi, Mikuláši,“ pronesla hlasem, který zněl jako šum tisíců listů papíru převracených v knihovně. „Příkop neuchovává jen vodu, ale i hříchy těch, kteří si myslí, že jsou nad zákonem.“
Mikuláš ztuhl. Cítil, jak mu mrazí v zádech, a pocit chladu byl tak intenzivní, že mu ztuhly prsty. Chtěl zakřičet, chtěl tasit meč, ale jeho tělo odmítalo poslouchat. V ten moment, kdy se žena natáhla k němu, pisničář pod ním vydal krátký, ostrý zvuk a zřítil se k zemi. Když Mikuláš s hrůzou pohlédl dolů, zjistil, že muž pod ním už nedýchá. Jeho tvář byla vyzařovaná, jako by z něj během jediné sekundy vyprchala veškerá životní síla.
Když Mikuláš vzhlédl zpět k vodě, mlha byla pryč. Žena zmizela. Byl tu jen on, mrtvé tělo v blátě a tiché bublání vody v hlubokém žlabu. V dlani stále svíral železný klíč, ale když se na něj podíval, byl zrezivělý a rozpadal se v prach, jako by v něm najednou zestárlo pět set let.
Mikuláš utekl. Utekl z hradeb, utekl z ticha příkopu a zbytek života strávil v neustálém strachu z každého zvuku tekoucí vody. Nikdy už nevrátil na místo, kde se zprva bránilo město, a kde se později v tichu sypala hlína přes staré tajnosti.
Kdo dnes prochází touto ulicí, cítí jen ruch moderního města a luxus obchodů, ale hluboko pod nohama, v místě, kde kdysi tekla Vltava v hlubokém žlabu, stále dřemá ticho, které odmítá vydat své tajemství.