Příběh: Nad hradním vodojemem 17
Dláto vyrazilo z ruky a dopadlo do prachu s tupým, suchým zvukem. Matěj si otřel čelo předloktím, čímž si na tváři jen rozmazal šedou vrstvu jemného kamenného prachu. Opuka byla dnes tvrdší než obvykle, nebo možná to byla jen jeho unavená ruka, která se třásla pod tíhou kladiva. Skrze prach a horko odpoledne viděl jen rozostřené obrysy stěn, které se mu kolem dokola zdály jako bílé vlny zamrzlé v čase.
V dálce, nad kopcem, se ozývalo bzučení včel a hluk z cest, ale tady, v srdci budoucí usedlosti, vládlo jen rytmické bušení práce a těžké oddech zedníků. Pracovali pro Strahov, pro klášter, který nenašel v tomto kusu země nic než ticho a kamení, a teď z něj chtěl vytěžit domovy pro své lidi. Matěj cítil v každém kloubu kostí váhu každého vyříznutého bloku. Jeho dlaně byly popraskané, kůže na nich byla tvrdá jako ta skála, kterou právě pokoušel zkrotit, a v každé té prasklině se mu usazoval jemný prach, který ho pálil při každém pohybu.
„Matěji, pojď už na chvíli stranou, než se z toho prachu udusíš,“ ozval se hlas Anny.
Přišla od dvoru, nesla dřevěný tácek a vůně čerstvého chleba se na okamžik probojovala skrze štiplavý zápach vlhkého kamene a dřeva. Matěj se narovnal, až mu v zádech křuplo, a sledoval, jak se jí vítr ve vlasech hýbe. Podíval se na dům. Stěny už stály, mohutné a jisté, postavené z té nejlepší opuky, kterou sehnali z nedalekých lomů. Věděl, že ty dřevěné trámy, které právě začínali pokládat do krovu, pocházejí ze stromu, který padl už loni, a že budou držet tuhle střechu po celé generace.
„Ta kuchyně už bude vonět dýmem, až to všechno dokončíme,“ řekla Anna a položila mu kousek chleba do ruky. Její oči se leskly, když se dívala na budoucí místo, kde se budou večer scházet. „Dvě kuchyně, Matěji. Jedna pro nás, druhá pro sousedy, až tu bude víc lidí.“
Matěj se jen usmál a polkl sousto. Neřekl nic o tom, jak ho pálí oči, ani o tom, jak moc mu chybí klid. Místo toho se podíval na vrata, která měla být posledním vrcholem jeho práce. V rukou držel dláto, které nebylo určeno pro hrubé řezání stěn, ale pro jemnou práci na dřevě.
Když se večer slunce začalo sklánět k obzoru a barvilo střešovické návrší do barvy starého zlata, Matěj tam stále seděl. Nebyl už unavený, byl jen soustředěný. V jeho mysli nebyl klášter, nebyl lomek ani práce na cihelně. Byl tam jen ten jeden motiv, který měl přinést do tohoto domu světlo, i když by zima byla jakákoli.
Ryl do dřeva. Každý zářez byl rozvážný, každá špička dláta musela být přesná. Do vrat, které měly oddělit jejich svět od zbytku vesnice, vnášel symbol, který ho provázel celou mladost. Ryl slunce. Ne jen kruh, ale slunce s paprsky, které se větvily jako větve stromu, z něhož vyřezával krov. Když se poslední špička paprsku uvolnila, Matěj se opřel o rám a zhluboka vydechl. V tom okamžiku se zdálo, že se celé slunce, které právě vytvořil, zasmělo spolu s ním.
Dnes už tam ty vrata nejsou. Dnes tam stojí jen prázdné místo, kde se kamenné trosky snaží držet pohromadě v tichu zapomenutí. Ale když se člověk podívá na ty rozpadající se zdi, stále v nich cítí tu neviditelnou sílu rukou, které do nich vkládaly nejen pot a krev, ale i naději, že jejich dílo přežije i samotné slunce.
I když dnes ticho pohltilo každé slovo, ty kameny stále drží v sobě světlo, které jsme tam vyryli.