Příběh: nájemní domy V. Havla Rašínovo nábřeží
„Tady to končí, pane Havle, víc už z toho plánu vytáhnout nejde,“ vyštěkl stavitel Čámský a s praskotem hodil svitek papíru na dřevěný stůl. Vzduchem se rozvířil prach a těžká vůně čerstvého vápna, která se v roce 1904 stala druhým dechem každého, kdo se pohyboval v okolí Rašínova nábřeží.
Vácslav Havel jen mlčky sledoval, jak se za oknem zrcadlí šedá hladina Vltavy. Jeho prsty, špinavé od tuší a graphite, přejely po hrubém povrchu plánů. Viděl v nich mnohem víc než jen zdi a stropy. Chtěl, aby ty domy dýchaly, aby jejich tváře byly zdobeny bohatstvím, které by zastavilo každého kolemjdoucího. Ale realita byla krutší. Peníze končily dříve než sny o okvětních ornamentech.
„Zjednodušte to,“ řekl Vácslav tiše, ale v jeho hlase byla tvrdost, která Čámského donutila ucvaknout patami. „Zůstaňte u čistých linií, ale ten arkýř... ten musí být dokonalý. Tam nahoře, na vrcholu, bude zeměkoule. Svět v malém, nad Prahou.“
Právě v ten moment do místnosti vstoupil muž, kterého nikdo z přítomných neznal. Neměl na sobě prach z cesty ani špínu ze staveniště. Byl oděn do sytě modrého pláště, který v tlumeném světle dílny vypadal téměř černě. V ruce svíral malý, mosazný klíč, který v prstech neustále přeházel. Neřekl ani slovo, jen přistoupil k plánům a položil na ně dlaň.
„Kdo jste?“ vyjel to z Čámského, ale cizinec ho ignoroval.
Muž se podíval na Vácslava a v jeho očích byl záblesk něčeho, co nepatřilo do tohoto století. Ukázal prstem na místo, kde měl být dům číslo dvě tisíc, přesně tam, kde se v budoucnu měla nacházet garsoniéra, do které se jedna z nejvýznamnějších rodin města jednou stiskne jako do krabice.
„Zde bude ticho, které bude křičet,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako šustění starého pergamenu. „Budete stavět zdi, ale ty budou držet vězně i osvoboditele. Klíč k tomu všemu už je v betonu.“
Vácslav se zamračil a udělal krok vpřed, aby neznámého vyhodil ven. Vteřinu poté, kdy mu ruka měla dopadnout na rameno, byl muž pryč. Dveře se ani nezatřásly, v místnosti nezvuklo žádné zavření zámku. Jen vzduch náhle ztěžkl pachem ozónu a starého železa, jako by právě udeřil blesk do kovové konstrukce.
Čámský vybledl a rychle se začal křižovat. Vácslav však zůstal stát nehybně. Podíval se na plán domu číslo dvě tisíc. Tam, kde předtím byla čistá bílá plocha papíru, se nyní rýsoval malý, tmavý otisk dlaně. Nebyl to inkoust, nebyla to krev. Byla to látka, která se mírně vlnila, jako by v ní stále koloval čas.
Stavba pokračovala. Domy vyrostly přesně tak, jak byl nakonec kompromis s Čámským sjednan. Secesní linie, kované zábradlí a ta samotná zeměkoule na vrcholu, která hleděla do dálky, jako by hledala odpověď na otázku, kterou nikdo nep položil. Vácslav se s rodinou do domu nastěhoval, pěstoval v něm své potomky a věřil, že stavba je jen kamenem a maltou.
Jenže v noci, když město utichlo a z nábřeží stoupal chladný mlžný opar, se v chodbách domu číslo dvě tisíc ozýval zvuk. Nebylo to praskání sedajících zdí ani windování větru v komínech. Bylo to pravidelné, kovové cinkání. Zvuk malého, mosazného klíče, který někdo neviditelný přehazoval v prstech.
Kdoś v tom domě žil, kdo v něm nikdy nebyl zapsán v knihách nájemníků. Někdo, kdo věděl o každém budoucím vyšetřování, o každém švachle v systému a o každém šeptaném slově v garsoniéře.
Když dnes procházíte kolem těch dvou domů a pohlédnete nahoru na onu kovovou zeměkouli, možná ucítíte ten zvláštní chlad, který nepatří do letního odpoledně. A pokud přiložíte ucho k chladným zdivům v přejízdě, možná uslyšíte tiché cinkání kovu o kov.
Ten modrý plášť sice dávno zmizel, ale klíč zůstal uvnitř zdi, v místě, kde se čas zastavil a čeká, až ho někdo konečně dopadne.