Příběh: Nájemní dům Benedikta Škardy
„Kde jste to schoval, Benedikte? Kde je ten poslední kousek světla?“
Eugen Škarda vrazil dlaní do chladné zdi chodby a jeho dech se v mrazivém vzduchu roku 1908 měnil v bílé obláčky. V rukou svíral starý klíč, který mu otec předal jen sekundu předtím, než ho ticho domu pohltilo. Vzduch v budovně voněl čerstvým vápnem, lněným olejem a něčím ostře kovovým, co připomínalo rozžhavené sklo v peci. Všechno kolem něj bylo nové, až až příliš ostré. Geometrické linie stěn se křížily v pravých úhlech a v každém koutě se zrcadlily odlesky zlacených mozaik, které v šeru vypadaly jako ztuhlá tekutá rtut.
Eugen nebyl v domě poprvé, ale dnes se v něm cítil jako cizinec. Dům byl připraven, byl to vrchol otcovy pýchy, výloha všeho, co jejich sklářská firma dokázala. Jenže v sálech panoval mrtvý klid. Otec, Benedikt, se po chodbách pohyboval jako stín. Od té doby, co Julie odešla do hlíny, přestal mluvit. Jen ukazoval prstem na vitráže a šeptal o tom, že sklo je jediný způsob, jak zachovat pravdu, která jinak vyprchá.
Když Eugen vstoupil do místnosti s vysokým arkýřem, zastavil se. Slunce pronikalo skleněnými prvky v barvě hluboké zeleně a zlata, a na podlaze se rozlila mapová skvrna světla, která se v rytmu jeho tepu zdála hýbat. Uprostřed místnosti stála postava. Nebyl to otec. Byl to muž v šedém plášti, který tam neměl být. Neznal ho, neviděl ho v žádném ze seznamů řemeslníků ani hostů. Muž stál naprosto nehybně a hleděl do jedné z mozaikových bordur na stěně.
„To není jen ozdoba,“ pronesl cizinec, aniž by se otočil. Jeho hlas zněl jako drcení krystalů pod botou. „Váš otec do těchto kostek nevložil jen zlato a barvu. Vložil do nich něco, co se nesmí rozbít.“
Eugen udělal krok vpřed, v botách mu zaklapalo dřevo podlahy. „Kdo jste? Co tady děláte?“
Muž se pomalu otočil. Měl bledý obličej a oči, které vypadaly, jako by je někdo vygravíroval do kamene. V ruce držel malý skleněnýstřípek, který v tom zvláštním světle vitráží přestal být průhledný a začal vyzařovat slabý, pulzující modrý jas.
„Přišel jsem si vyzvednout zbytek obrazu,“ řekl neznámý a syklým pohybem ruku zvedl k lícní kosti. „Benedikt slíbil, že když bude dům hotov, bude v něm schováno zrcadlo, které neukazuje tvář, ale čas. Pokud ho nenajdu, zůstane uvězněno v těchto stěnách navěky.“
Eugen chtěl zakřičet, zavolat pomoc, ale v ten moment se stalo něco nevysvětlitelného. Světlo z vitráží náhle zhoustlo. Zelené listy v mozaikách se zdánlivě pohnuly, jako by je ovál proud vzduchu, a modrý jas v dlani cizince se rozlil po celé místnosti. Vzduch ztěžkl, stal se hustým jako tekutý krystal. Eugen cítil, jak mu brní prsty a v uších mu zní vysoký, čistý tón, jako když někdo tře prstem o okraj skleněného poháru.
Pak přišel záblesk. O slepující bílé barvě, která vymazala kontury místnosti.
Když Eugen znovu otevřel oči, byl v místnosti sám. Cizinec zmizel. Vzduch byl opět chladný a voněl pouze vápnem. Jenže když se podíval na stěnu, kde předtím stál muž, všiml si něčeho nového. V jedné z geometrických mozaik, hned vedle zlatého pásu, chyběla jedna malá skleněná kostka. Místo ní tam zůstala černá díra, prázdnota, která se zdála pohlcovat veškeré světlo v místnosti.
Eugen se později ptal otce, zda zná nějakého muže v šedém plášti. Benedikt na něj jen dlouho hleděl svými vyčerpanými očima a poté pomalu zaklapl víko skleněné skříňky. Neřekl ani slovo, jen ukázal rukou směrem k fasádě domu, kde se v zapadajícím slunci zlaté mozaiky blýskaly jako varování.
Dům zůstal prázdný, Benedikt v něm nikdy nenocoval. Eugen ho o pár let později prodal, ale až v noci, když procházel prázdným sálem, stále slyšel ten tichý, krystalický tón.
Kdo ví, co se stalo s tím ztraceným kouskem světla a zda v hloubi těch geometrických vzorů stále někdo čeká, až ho někdo konečně vyzáří.