Příběh: náměstí Republiky 6
Když Matěj Kovář vlezl do sklepa, už tam nikdy nevylezl.
Vůně vlhkého kamene a prachu mu lepkla v krku, ale to nejhorší byl ten zápach — jako by někdo před ním zapálil svíčku a nechal ji hořet v uzavřeném prostoru. Světlo jeho lucerny klouzalo po vlhkých zídkách, které se zdály dechovat, jako by je něco uvnitř stisklo. *Tady nikdo nebyl,* říkal si, ale jeho prsty samy se stahovaly při každém skřípnutí trámů.
Bylo to v době, kdy Plzeň ještě chrápla pod jarem habsburských vojáků, a Matěj, syn soukeníka, pracoval pro Mistra Kotečka, který stavěl nové domy na náměstí. Tenhle sklep pod nárožním domem čp. 93 byl jiný než ostatní — úzké schody, které se zdály vést do hlubin, a dřevěné dveře, které nikdy nebyly zamčené, ale také nikdy neotevřené. *"Tajné schody,"* pronesl Kotek jen jednou, když ho Matěj zastihl, jak tam stál s pláštěm přehozeným přes rameno. *"Pro ty, kteří potřebují utéct rychleji než myš z kočky."*
Matěj si myslel, že je to jen povídačka, dokud nedošlo k tomu, co se stalo s Janem Scriboniusem.
Ten večer, kdy se celý dům třásl od výkřiků, přišel Matěj na náměstí a uviděl, jak z okna druhého patra vylezl muž s roztrhaným kabátem a spěchal dolů, jako by ho pronásledoval někdo neviditelný. *"Pomozte mi!"* zašeptal, když se schoval za nároží domu. *"V tom sklepu je něco, co mě sleduje."* Pak se zasekl na místě, jeho oči se rozšířily, a Matěj slyšel, jak něco *škrábe* po kamenných schodech zespodu. Scribonius se rozběhl — přímo do Pražské ulice, kam se ztratil mezi davem, jako by ho pohltla zem.
Následující ráno našli jen jeho klobouk, ležící u schodů vedoucích do sklepa, a na vnitřní straně visící vlákno něčeho tmavého, vláknitého. *"Pavouk,"* řekli někteří. *"Ne,"* odvětil starý kovář z ulice, *"to je vlákno z něčeho, co neznáš. Jako by někdo roztrhal stín."*
Matěj se rozhodl jít dolů sám, s lucernou a nožem v opase. Schody vedly hlouběji, než se zdálo, a vzduch se stal tak tlustý, že se mu zdálo, jako by dýchal sirup. Na konci chodby byla další dveře — tentokrát z masivního dubu, bez kování. Když je Matěj otevřel, uvnitř našel jen prázdný prostor, ale na zemi ležela malá dřevěná krabička. Byla pokryta prachem, jako by tam ležela stovky let. Když ji otevřel, uvnitř bylo jen jedno věc: *zlatý prsten s vyryté nápisem, který neznal žádný jazyk, ale který mu při doteku vyvolal v hlavě obraz — obraz muže, jak běží po schodech, jak se za ním zavírá dveře, a jak něco za ním *dýchá**.*
Tu noc se Matěj probudil v potu, s prstenem v ruce, a slyšel, jak někdo *škrábe* po schodech nad jeho hlavou. Ráno byl dům prázdný, Kotek zmizel, a na stole ležela poznámka: *"Některé věci je lepší nechat spát. Ty jsi teď jeden z nich."*
Od té doby už nikdo nehovořil o tom sklepu. Ale když projdeš náměstím Republiky a zastavíš se u domu čp. 93, a když se podíváš na nárožní arkýř — ten, který se vine po třech patrech jako živý organismus — možná uvidíš něco, co ostatní nevidí. Stín, který se pohybuje za sklem. Nebo jen vlákno, které se vznáší ve vzduchu, jako by někdo právě utíkal.
A když se podíváš dolů, do sklepa, který už nikdo neotevřel, uslyšíš to. *Škrábání.* Jako by tam někdo čekal.