Příběh: Nápravníkovo stavení

„Kde jsi to schoval, ty starý blázne, kde jsi to schoval!“ Matěj řval tak hlasitě, až se třásly hliněné podlahy pod jeho těžkými boty. V jediné velké místnosti, která tehdy tvořila srdce domu, se hustě šířil pach spáleného dřeva a čerstvě pečeného chleba z velké pece. Teplo v místnosti bylo tíživé, lepkavé, a vzduchem vířil prach, který v paprscích světla vypadal jako tančící stříbrné jehly.

Starý Jakub jen mlčel. Seděl v koutě na dřevěné lavici, prsty křečovitě svíraly okraj šatů a oči měl upřené na hluboké stíny v rozích poloroubených stěn. Byl to muž s tváří jako vyrytá kůra starého dubu, s hlubokými vráskami, v nichž se usadil prach cest, které už dávno nikdo nechodil. Mezi ním a jeho synem ležela propast, kterou žádná slova nedokázala přemostit.

Matěj kopnul do hromady dřeva u zdi. Hněv ho pálil v hrdle. Věděl, že Jakub něco přinesl. Viděl ho, jak včera v noci přicházel z mlhy, která stahovala údolí pod novým kostelíkem, a v náručí svíral něco, co v noci slabě žhnulo modravým světlem. Nebylo to zlato, nebyla to stříbrná mince. Bylo to něco, co Jakub lékal schovat hlouběji, než kam sahaly oči ostatních.

„Zde v Zichpilu nikdo nemá nic, co by stálo za to takto tajit,“ syčel Matěj a přistoupil blíž. „Tato stavba je nová, dřevo je ještě čerstvé, cítím ho v nose. Nechci, aby nás kvůli tvým hračkám přišli vytrhat z domu.“

Jakub pomalu zvedl hlavu. Jeho pohled nebyl zastrašený, byl prázdný, jako by viděl něco, co stálo za zády jeho syna, něco, co Matěj neviděl. Starý muž pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k zemi, k hliněné podlaze, která byla v té době jedinou hranicí mezi lidmi a chladem země.

„Není to pro tvé oči, synu. Není to pro nikoho, kdo hledá jen zisk,“ vyhrkl Jakub chraplavým hlasem, který zněl jako drcení štěrku.

Matěj nečekal. Vrhl se k otcovovi a začal ho tlemovat, hledat v kapsách, převracet všechno, co v místnosti bylo. Vyvrátil nádoby, rozbil hliněný hrnec, rozptýlil popel z ohniště. Ale ta věc, ten modravý záblesk, byl pryč. Zmizel, jako by se vypařil do samotného dřeva stěn.

V tu chvíli se v domě rozlehlo ticho, které bylo tak prudké, až až v uších začalo pískat. Matěj ztuhl. Všiml si, že Jakub už nedýchá. Starý muž seděl stále v téže poloze, s prstem upř́ným k zemi, ale z jeho tváře zmizela veškerá úzkost. Měl na rtech slabý, tajemný úsměv, jako by právě vyhrál hru, o které nikdo jiný nevěděl.

Matěj strávil následující roky tím, že v domě hledal. Přestavoval místnosti, dělil velký prostor na dvě menší části, nahradil starou pec kamny, aby mohl prozkoumat každý kout. Vykopal hliněné podlahy až k samotnému základu, scházěl do temného sklípku a lezl na půdu pod šindele, kde ho mrazilo z prsa. Hledal ten modrý světlo, hledal tajemství, které mu otec odmítl prozradit.

Nikdy nic nenašel. Jen staré dřevo, které s časem hnilo a praskalo, a ticho, které ho provázelo každou noc. Říká se, že Jakub svou tajemnost nevložil do hrobů ani do truhlic, ale vpletl ji do samotných trámů tohoto domu, aby v nich přečkala staletí.

Dnes, když člověk vstoupí do tohoto stavení, může cítit zvláštní chlad, i když je venku léta. Někteří tvrdí, že v rozích místností, tam, kde kdysi seděl Jakub, stále někdy problýskne slabé, modravé světlo, které zmizí ve chvíli, kdy se na něj člověk podívá přímo.

To, co Jakub přinesl z mlhy a kam to v posledním aktu svého života uložil, zůstává vytesáno do ticha těchto stěn.