Příběh: Návarov
Šíp zasvištěl příliš blízko.
Vincenc de Lamotte se sklonil, ruka mu drhnula po kamenném parapetu, a krev mu stékala z řezných ran na předloktí. Pod ním se rozvířila švédská zástava – červená jako krev na sněhu, a s ní i řev tisíců hrdel, které se přetavily v jeden hrozivý skandál. *„Návarov padne!“* Zvuky se odrážely od skály, od zbytků hradby, která už držela jen zázrakem. *„Padne jako ostatní!“*
„Pánové!“ zakřičel, přitiskl se k zdi, kde se ještě držela zbytky dřevěné palisády. „Poslední náboj! Kdo má ještě prach, vyprázdněte ho do jejich řad!“
Ale nikdo neodpověděl. Vzduch byl plný prachu, zápachu hořícího dřeva a něčeho sladkého – to byla krev, jeho krev, která mu stékala mezi prsty. *„Jeden z vás je zrádce,“* pomyslel si, ale hlasitě to neřekl. Místo toho se rozhlédl po svém posledním mužstvu – jen tři zbývající, a jeden z nich držel luk jako by byl z kamene. *„Já,“* řekl ten muž, a Vincenc poznal jeho tvář. *„Já jsem ten, kdo by radši utekl. Ale teď…“* Zvedl luk, šíp byl napnutý až k uším. *„Teď jsem s vámi.“*
Švédové se valili jako voda přes rozbité hrázové zdi, jejich meče blýskaly v zimním slunci, které se snažilo proniknout skrze šedý dým. *„Předposlední šíp!“*
Vincenc se rozběhl po strmém schodišti, které vedlo k tajné cestě – legendárnímu vchodu do podzemí, o kterém mluvili jen starci. *„Když hrad padne, utíkejte dolů!“* křičel za sebou, ale věděl, že ho nikdo neslyší. Švédský meč se zaleskl přímo před ním, a on se vrhl do boje, jako by mu život záležel na každém kroku.
Poslední věc, kterou viděl, byl bílý sněhový prach, který se vznášel nad zříceninou, a červená zástava, která se rozvířila vítězně. Potom už jen tma.
Ale pod hradem, v labyrintu chodeb, kde se sbírala voda z roztaveného sněhu, někdo stále dýchal. A v jedné z komnat, kde se stropy držely jen díky starým klenebním kamenným obloukům, ležela malá skříňka. V ní nejen zbraně, ale i dopis – adresovaný králi – který nikdy nedopadl do rukou nepřítele.
Zda ho někdo kdy najde, zda se kdysi někdo vrátí pro poslední tajemství Návarova, to už nikdo neví. Ale větrný vítr, který fouká mezi zbytky věží, jako by šeptal: *„Něco tu ještě je. A čeká.“*