Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Nemocnice Bohunice

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Nemocnice Bohunice
Smyšlený příběh

Příběh: Nemocnice Bohunice

Příběh: Nemocnice Bohunice
❧

„Tady to není, pane doktore, v žádném z těchto pokojů není žádný pacient!“

Antonín Kvapil prudce zastavil svou obuv na vyleštěném linoleu. Zvuk jeho kroků se rozlehlo prázdnými chodbami nově vybudované budovy, která voněla čerstvou vápnem, mokrým betonem a tou zvláštní, sterilní čistotou, kterou mají jen domy zroděné z přísných pravidel funkcionalismu. Podíval se na mladého sestraře, který stál před ním s vyceněnými zuby a třesoucími se rukama.

Kvapil neřekl slovo. Jen pomalu zvedl ruku a ukázal na otevřené dveře do jedné z lůžkových hal. Světlo dopadalo skrze obrovská okna v pravých úhlech a kreslilo na podlahu ostré, geometrické stíny. V prostoru, kde měla být řada lůžek, stál jediný muž. Byl oděv v šedém plátně, seděl na okraji prázdného lůžka a v rukou držel malý, stříbrný předmět, který v slunečním paprsku ostře blýskal.

„Kdo je to?“ vydechl Kvapil.

Sestrař přistoupil blíž, ale zůstal dva kroky za doktorem. „Já nevím. Před hodinou jsem v tomto křídle dělal obcházku a bylo tu úplně prázdno. Všechny lůžka jsou volná, čekáme na první příchody z města. Tady není nikdo zapsaný v knize.“

Kvapil udělal krok vpřed. Vzduch v místnosti byl zvláštně chladný, přestože venku v roce 1933 pálilo letní slunce do bílých zdí areálu. Cítil v nose jemný p omitting pachu starého papíru a sušených bylin, což v této moderní stavbě, kde vše mělo být nové a hygienické, nedávalo smysl.

Muž na lůžku nezvedl hlavu. Jen pomalu otáčel tím stříbrným předmětem v prstech. Byl to starý kapesní hodinkový mechanismus, ale bez ciferníku. Pouze ozubená kolečka se v tichosti otáčela, ačkoliv je nikdo nenatahoval.

„Pane, vy jste kdo? Jak jste se sem dostal?“ zeptal se Kvapil a zastavil se metr od něj.

Muž konečně pohnul hlavou. Měl tvář vyrytou hlubokými vráskami, jako by v ní byla vytesána mapa zapomenutých cest. Jeho oči však nebyly zastřené nemocí, nýbrž jasné a hluboké. Usmál se, ale byl to úsměv, který nedostal k rtům, nýbrž zůstal někde hluboko v pohledu.

„Hledám pokoj, který už byl srazen,“ řekl muž hlasem, který zněl jako šelest suchého listí na podzimním větru. „Přišel jsem na návštěvu k někomu, kdo zde bude za dlouho.“

Kvapil zmateně zamrkal. „Co tím myslíte? Tato budova je právě dokončena. Tady nebylo nic sraženo, tady se všechno teprve staví.“

Muž se pomalu postavil. Nebylo slyšet žádné skřípnutí pružin lůžka, žádný zvuk tření látky o látku. Jen ten tichý, rytmický zvuk otáčejících se ozubených koleček v jeho dlani. Podíval se kolem na čisté, bílé stěny a hladké povrchy, které měly být symbolem nového věku a vítězství nad nemocí.

„Krásné,“ zamumlal cizinec. „Tak čisté. Ale pod těmito dláždicemi už teď spí ticho, které vy ještě neslyšíte.“

V ten moment v chodbě zazněl prudký zvuk rozbitého skla. Sestrař vyjekl a prudce se otočil k otevřeným dveřím. Kvapil na vteřinu odvrátil zrak, aby zjistil, co se stalo. Stačil jeden krátký okamžik. Když se znovu podíval na lůžko, muž v šedém plátně byl pryč.

V místnosti nezůstal ani stín. Jen na bílém prostěradle, přesně tam, kde muž seděl, zůstal malý, vlhký kruh, jako by tam někdo položil sklenici s ledovou vodou. A uprostřed toho kruhu leželo jedno jediné ozubené kolečko ze stříbra, které se stále pomalu a vytrvale otáčelo o svou osu, přestože ho nedržela žádná osa ani žádná ruka.

Kvapil se sklonil a zvedl kousek kovu. Byl ledový. Tak ledový, že ho v dlani pálil. Sestrař se vrátil s vybledlou tváří a oznámil, že v chodbě nebyl nikdo, jen prasklo okno v administrativním traktu.

Doktor Kvapil se díval na to malé kolečko a pak na prázdnou, sterilní halu. Věděl, že v budovách, které jsou takto precizně naplánované, není místo pro náhody ani pro lidi, kteří neexistují v zázn multiplicativech. Přesto v tu chvíli pocítil zvláštní chlad, který nepocházel z venkovního vzduchu, ale z hloubky samotných základů tohoto místa.

Stříbrné kolečko v jeho dlani náhle přestalo rotovat a s tichým cvaknutím se rozpadlo v prach.

Ten muž nikdy nefiguroval v žádném seznamu pacientů ani návštěvníků, ale jeho přítomnost zůstala vázána na tyto bílé chodby. Kdo dnes prochází pavilony v Bohunicích, může v tichu slyšet jemné tikání hodin, které nikdo nenatáčí.

✦
Příběh se váže k památce Nemocnice Bohunice Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)