Příběh: Neumannova vila
Tohle sklo nesnese jedinou křivou tabulku, okřikl stavební mistr Franz mladého učedníka a dlátem prudce zarazil dřevěný klín do okenního rámu.
Vůně čerstvě hoblovaného modřínu a lněného oleje se mísila s chladným podzimním vzduchem, který proudil dovnitř ještě nezasklenými otvory nového sídla. Doktor Richard Neumann stál na schodišti v prvním patře, v ruce třímal těžký svazek klíčů a pozoroval dělníky, jak dokončují stavbu jeho snů. Měl za sebou léta studií filozofie v dalekém německém městě na řece Neckar, ale jeho srdce patřilo rodinnému podnikání v tomto malebném městě pod Krkonošemi. Chtěl pro svou rodinu vytvořit domov, který by dýchal elegancí, pevností a nadčasovou krásou.
Právě v tom okamžiku se ozvalo tlumené klepání od zadního vchodu, kde měl vyrůst nový skleník pro cizokrajné rostliny. Mistr Franz přestal tlouci do dřeva a pohlédl dolů do zahrady. Tam stál starý podivín jménem Ignác, místní hlídač, který v rukou svíral něco lesklého. Bez vyzvání zamířil rovnou dovnitř, jeho těžké boty zanechávaly na čisté podlaze stopy prachu.
Pane doktore, tohle jsem našel v zemi, kde budeme kopat základ pro ty vaše jižní palmy, vyhrkl Ignác a podal Neumannovi drobný kovový předmět.
Richard Neumann přistoupil blíže k oknu, aby lépe viděl v šeru podzimního odpoledne. V dlani mu ležela stará stříbrná medaile s vyraženým letopočtem, který o desítky let předcházel stavbě továrny jeho dědečka. Byla pokrytá podivnou černou patinou, ale okraje se leskly, jako by ji někdo právě vyleštil. Na rubové straně byl vyryt neznámý znak, který nepřipomínal žádný z obvyklých městských erbů ani značek zdejších tkalcovských cechů.
Kde přesně to leželo, Ignáci? zeptal se Richard a jeho hlas zněl v prázdných prostorách vily až příliš dutě.
Přesně tam, kde má stát nejhlubší sloup nového skleníku, pane továrníku. A nebylo to samo, odpověděl starý muž a v očích se mu zračilo znepokojení. Hned vedle v zemi byla vyhloubena malá jáma a v ní ležely staré šaty. Úplně suché, přestože celou noc vydatně pršelo. A voněly po rozkvetlých pomerančovníkech, přestože v celém kraji teď neroste nic než shnilé listí a bláto.
Stavební mistr Franz odplivnul na podlahu a mávl rukou nad tou povídačkou, ale Richard Neumann mlčel. Vzal medaili, schoval ji do kapsy své vesty a vydal se dolů do zahrady, přestože blížící se soumrak již halil staveniště do temných stínů. Chtěl onen podivný objev vidět na vlastní oči.
Když dorazili k místu budoucího skleníku, jáma byla prázdná. Dělníci odešli domů, kolem stály jen opuštěné trakaře a hromady cihel. Žádné šaty tam neležely. Zato vzduch byl na tom konkrétním místě znatelně teplejší, téměř dusný, a voněl sladkou, exotickou vůní, která sem nepatřila. Richard poklekl na vlhkou půdu a hrabal prsty v hlíně. Hluboko pod povrchem narazil na hladký kámen, který tam předtím rozhodně nebýt neměl. Byl opracovaný lidskou rukou, pokrytý stejnými podivnými symboly jako stříbrná medaile.
Když o několik desítek let později přišly jiné časy a státní úředníci přebírali vilu do své správy, objevili v zakladatelově starém psacím stole deník. Poslední zápis byl datován dnem dokončení kolaudace roku tisíc devět set šest. Richard Neumann v něm popsal, že dotyčný kámen v zemi nikdy nedokázal vyjmout, protože pokaždé, když do něj zaryl rýč, z hloubky pod ním se ozval zvuk podobný lidskému dechu.
Dnes v těchto místech sídlí ředitelství zoo a v chodbách visí slavné obrazy pravěkých zvířat od malíře Zdeňka Buriana. Návštěvníci procházejí kolem prosklených stěn, obdivují exotické rostliny v někdejším skleníku a občas ucítí podivný závan sladké vůně pomerančů, pro kterou nikdo v celém kraji nemá vysvětlení. Budova stojí na svém místě a střeží tajemství, které pod jejími základy dýchá dodnes.