Příběh: Neuperský dvůr
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám ty klíče vrazím do hrdel!“ zakřičel Samuel Kuchynka a prudce přítlačil těžké železné okovy k mramorové podlaze. Vzduchem se rozlilo ostře cítitelná vůně hořkého mandlovaného oleje a starého prachu, který vířil v úzkých proudcích světla dopadajících z vysokých oken.
Samuel stál uprostřed svého nově nabytého domu v Chrudimi, v budově, která v roce 1599 ještě voněla čerstvou maltou a novým dřevem. Před ním klečel muž, kterého nikdo v městě neznal. Neznámý cizinec neměl na sobě žádné šlechtické znaky, jen šedý plášť, který vypadal, jako by byl tkaný z mlhy a popela. Jeho oči však nebyly zastrašené. Dívaly se na Samuela s klidem, který mrazil v zádech víc než zimový průvan z otevřených dveří.
„Hledejte v zahradě, kde se země ohýbá proti pravdě,“ zašeptal cizinec hlasem, který zněl jako tření suchých listů o kámen.
Samuelsův hněv vystřídal studený chvění. Právě koupil tento dvůr, aby zde budoval svou slávu a bohatství, ale tento muž se zde objevil zničehonic, bez doprovodu, bez koně, prostě jen stál v hlavní síni, jako by tam byl odtudy vždy. Samuel ho nechtěl v domě, chtěl ho vyhodit, možná i uvrhnout do vězení, ale slova o zahradě ho zasáhla jako šíp.
Když Samuel vyvedl vězně do vnitřního dvora, slunce pálilo do kůže a vzduch byl těžký horkem. Cizinec se zastavil před jedním z rohů zahrady. Ukázal dlouhým, kostnatým prstem na místo, kde se stromy prohýbaly v podivném úhlu. Samuel tam neviděl nic než trávu a hlínu, ale cizinec se najednou rozesmál. Byl to zvuk, který nepatřil člověku; připomínalo to praskání starého pergamenu.
„Vidíte ty brány, které tam budou stát za stovky let? Vidíte ty stěny, které budou lhat oku hledícímu?“ zeptal se neznámý.
Samuelsův zástupce, mladý sluha jménem Matěj, se pokusil cizince chytit za ramena, aby ho odtáhl k bráně. Vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly látky pláště, se stalo něco, co Samuela do dnešního dne pronásledovalo v každém snu. Cizinec se nerozplynul jako kouř, ale prostě přestal být součástí prostoru. Jeden okamžik tam byl, vteřinu poté zůstal v trávě jen hluboký otisk bosé nohy, přestože muž předtím obulvany měl.
Zůstal tam jen tichý zvon z chrudimského náměstí a prázdnota, která v uších hučela jako bouře. Samuel se dopustil šílenství. Celé týdny nechal vykopávat zahradu. Nechal rozbourat části zdivů, hledal tajné síně, schované truhly nebo zapomenuté chodby, které by vysvětlily, kudy ten muž přišel a kam zmizel. Našel jen hlínu a staré kořeny.
Každý večer však, když stál na terase svého domu a díval se na místo, kde cizinec zmizel, měl pocit, že prostor kolem něj není pevný. Jako by vzduch byl jen tenkou vrstvou plátna, za kterou se skrývá něco jiného. Samuel se stal posedlým. Přestal dbát o obchod, přestal vítat hosty. Trávil hodiny tím, že kreslil mapy zahrady a hledal v nich geometrické chyby, které by mohly být vstupem do onho neviditelného světa.
Když po letech přebírali dům další majitelé, nacházeli v archivech poznámky o „muži z popela“, který varoval před klamem zraku. Samuel Kuchynka zemřel v hlubokém zmatku, ale jeho strach zůstal vázán na tyto zdi.
Dnes, když člověk prochází zahradou a dívá se na tyiluzivní brány, které tam později vyrostly, může mít pocit, že prostor kolem něj není úplně skutečný. Kdo ví, zda ten muž z roku 1599 skutečně odešel, nebo zda stále stojí v tom stejném bodě, jen v jiné vrstvě času, a s úsměvem pozoruje všechny ty, kteří se snaží pochopit, kam zmizely jeho stopy.