Příběh: Niederleho pavilon
„Ustupte, prosím, nechte mě k němu!“ vykřikl mladý lékař Antonín Šípka a s třeštěním gumových bot přejel po vyleštěné podlaze chodby. V rukou svíral kovový nástroj a v očích měl paniku, kterou nedokázal zakrýt ani pevně zavázaný límec bílého pláště. Před ním, v jedné z nových lůžkových místností nově vybudovaného pavilonu, ležel muž, který by podle všech zákonů přírody už dávno neměl dýchat.
Vzduchem se šířil pronikavý zápach karbolu smíšený s těžkou vůní lilií, které někdo přinesl do síně. Byla to vůně čistoty, která však v ten moment působila dusivě, skoro hrobově. Pacient, starší muž s hlubokou ranou v hrudi, se nepohyboval, ale jeho oči byly dokořán otevřené a zíraly do stropu s neuvěřitelným klidem.
Bohuslav Niederle, primář s chladným rozumem a pevnou rukou, přistoupil blíž. Jeho kroky zněly v tichu sínů jako údery kladiva. Podíval se na ránu, která měla být smrtelná, a pak na přístroje, které s takou pečlivostí do budovy nechal zavést. Všechno v tomto novém domě pro nemocné bylo moderní, čisté a přesné. Jen tento muž do rovnice nepasoval.
„Kde je jeho tep, Šípko?“ zeptal se Niederle tichým, ale přísným hlasem.
Mladý lékař jen zběsile zakroutil hlavou a ukázal na své třesoucí se prsty. „Není tam. Žádný. Nic. Ale před minutou se mnou mluvil. Řekl mi, že už ví, kudy odejít, a pak jen tak ztuhnul. Podívejte se na jeho tvář, pane doktore. On se neurval z života, on z něj prostě vystoupil.“
Niederle položil ruku na hruď pacienta. Cítil pod prsty chlad, který nebyl chladem smrti, ale spíše chladem kamene v hlubokém sklepě. V tu chvíli se v budově ozval zvuk, který v novém pavilonu neměl být. Z věžičky s hodinami se ozval hluboký, kovový zvuk, ačkoliv mechanismus byl v tu chvíli v opravě a nikdo k němu neměl přístup.
V místnosti se najednou změnil tlak vzduchu. Světlo dopadající z vysokých oken se zlomilo a stíny v rozích místnosti se začaly hýbat, přestože nikdo z přítomných neprovedl ani jediný pohyb. Niederle, muž vědy a chirurgie, který věřil jen tomu, co mohl rozřezat skalpelem a prozkoumat pod mikroskopem, poprvé v životě pocítil mrazení v zátylku.
„Kdo je to?“ vydechl Šípka a ustoupil k zdi.
„Nevím,“ odpověděl Niederle a jeho zornice se rozšířily. „Ale podívejte se na jeho ruku.“
Pacient, kterýho srdce neměllo bít, pomalu a s nepřirozenou plynulostí zvedl prsty a ukázal směrem k oknům, kde vzrostlé stromy začaly šumět, i když venku nebyl jediný závan větru. Pohyb byl tak pomalý, že připomínal pohyb hodinové ručky. Muž s otevřenýma očima neřekl ani slovo, ale z jeho úst vyrazil tenký pramének bílé páry, který se v prostoru vlnil jako živý tvor a pomalu se smýval směrem k východu z budovy.
Když se Niederle znovu přihlédl, lůžko bylo prázdné.
Žádné dveře se neotevřely, žádný zvuk kroků nebyl slyšet. Jen lůžkové prádlo bylo stále zmrsťěné a vzduch v místnosti zůstal cítit onou podivnou kombinací karbolu a lilií. Mladý Šípka zvracel do rohu místnosti, zatímco primář Niederle stál nehybně a díval se na prázdné místo, kde před vteřinou leželo tělo.
V denících nemocnice z roku 1903 není o tomto incidentu ani zmínka. Záznamy o pacientech jsou pečlivě vedené, ale v onom konkrétním bloku chybí jedna strana z knihy přemístění. Niederle později v životě cestoval do Berlína, studoval nejmodernější metody a stal se legendou chirurgie, ale jeho kolegové si pamatovali, že v některých nocích, kdy v budově vládlo absolutní ticho, primář stával v chodbách pavilonu a naslouchal.
Hledal zvuk, který by mu vysvětlil, kam zmizel muž bez tlukotu srdce.
Kdo dnes projde chodbami tohoto starého pavilonu, možná pocítí náhlý chlad, který nepochází z klimatizace, a uvidí v odrazu skla postavu, která hledá cestu ven, ale nikdy ji nenacházela.