Příběh: Nižbor
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho nohy ležely na chladném kamene hradního podválcu, který s každým deštivým dnem víc a více odkrýval svůj příběh. U západních bran Nižboře se odhalovalo vidinou, jak se slunce prosakovalo skrze neoholené větve stromů a osvěcovalo jeho tvář. Zazvonil daleký kozlík z sousedního lesa, volající k poledni, ale Martin nemohl odvrátit svůj pohled od jediné postavy stojící na hradbě — Anny, krásné dcery Konráda Šanovce ze Šanova.
„Co si myslíš, zda se osud nám v tomto místě neosvědčil?“ ptal se Martin, jeho rty třpytily se sladkostí naděje. Jeho otec byl purkrabím, a i když Konrád Šanovec zůstával daleko na svých úlohách, více si udržoval kontrolu než Martin kdy předtím vystihl.
Anna pohledla do jeho očí, jejich temnoty jako hluboké studny zastíněné tmou hradního oblaka. „Není osud tak jednoznačný jako ty věže a hradby,“ odpovídala, její ruce neodvážně dotýkaly se bílého pramene připojené k hledáku nad branou.
V místnosti, od dálky, zavítal vánek s deštivým vůními olší a čerstvé jehličnatých stromů. Hlasy se rozplynuly za nimi jako sněhové prachy na konci podzimního dní. Martin přikročil blíže, ale hradby stále oddělovaly jejich světy. „Tvůj otec byl tvrdý s lidmi z nižších stavů. Myslíš si, že by nám dovolil být spolu?“
„Otec má své plány a nebudou se je třeba dotknout i mých přání,“ odpověděla Anna s lehkým zpomalením v hlasu. „Ale ty jsi jediná duše, která se mi ukázala jako pravá.“ Její dlaně odhalily sloup světla, když jejich ruce se blížily.
Ano, bylo zde něco osamělého ve větru, vycházejícím z údolí Mže, které ještě nebyl naprosto středověký. Neustálý boj mezi všemi kasty a válečné připravy nanesly svou tíži na každý rozhovor pod zvonem kostela. Ano, ale zde také byla naděje.
Martin se usmíval, jeho ústa zakrytá krásnými tmavými vlasy Anninýma. „Můj srdce si však zvolilo svou cestu a přesvědčím Otce,“ řekl hlasem plným rozhodnutí.
„To doufám,“ odpověděla Anna, její oči odhalující všechny tajemství středověkého života. Náhlý vítr přinášel nádech chladu a zanechal oba v šatnici samotných — ve snaze, která nebyla omezena pouze dveřemi Nižboře.
Když se Martin rozhodl odejít, Anna mu stiskla ruku s takovou silou, že se zdálo, jako by hradby několik set let nemusely vzdorovat. „Vidíme se za hodinu u potoka“ šeptala, zatímco slunce začalo zapadat za horizontem.
A jak jen mohl Martin nevidět ten osudný okamžik přicházet? Když se blížil dovolené hodiny u potoka, zvony vzdálených kostelů zaznamenaly středověkou píseň smutku a radosti. Však jeho srdce klesalo, když se blížil ke zdroji, na němž měl shledat svého milovaného.
Anny tam nebylo. Na jeho místo stál pouze klidný vodopád, který padal jako slzy, které nikdo nepoznal — ačkoli veškeré hradby mohly srdce zatím neobsadit.
Martin se obrátil nazpět, jeho obličej zakryl mrak. Byla to překážka tak neúnavná, že i hradby Nižboře nemohly chránit jejich lásku. Jejich osud byl zapevněn v místních pověstech a ve stínech starých čtvercových valů.
A tak se stalo, že s každým novým úsvitem, které ozářilo hradby Nižboře, zůstala tajemná přítomnost Annina — a ta neúnavná naděje na shledání v místech, kde ani čas se neznámým koncem nemohl vzdorovat.
Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel.