Příběh: Nová obřadní síň u Starého židovského hřbitova v Praze-Josefově
Stříbrná lžíce v rukou Abrahama Levity se chvěla tak silně, až kov tiše drnčel o okraj kamenného stolu. V místnosti, kde se prováděla očista těl před poslední cestou, panoval chlad, který pronikal skrz vlněný kabát až ke kostem. Abraham se podíval na muže ležícího na márách. Nebyl to nikdo z obce, koho by znal z modliteb či trhů, přesto jeho tvář nesla stopy únavy, jakou vídají jen ti, kteří příliš dlouho hleděli do tmy. Když se Abraham sklonil, aby muži podle zvyku zavřel oči, ucítil náhlý závan vlahého vzduchu, který voněl po čerstvých jablkách a dalekém moři – pachy, jež do pražského Josefova nepatřily ani v těch nejteplejších letních dnech.
Abrahame, nechej ho, jeho čas ještě nenastal, ozval se z rohu místnosti hlas, který zněl jako drcení starého pergamenu.
Byl to starý Mordechaj, člen bratrstva, jehož prsty byly věčně černé od sazí z obřadních svící. Abraham sebou trhl a lžíce mu vypadla z ruky. Cinknutí o dlažbu zaznělo v tichu síně jako výstřel. Muž na márách se v tu samou chvíli nadechl. Nebyl to běžný nádech živého člověka, ale hluboké, sípavé vtáhnutí vzduchu, jako by se hrudní koš po dlouhých letech konečně rozhodl znovu naplnit životem.
Abraham ustoupil ke stěně a narazil zády do chladného mramorového obložení. Ten muž se neprobudil. Jeho oči zůstaly pevně zavřené, ale ruka, která doposud nehybně spočívala podél těla, se začala pomalu zvedat. Prsty, dlouhé a štíhlé, sevřely vzduch, jako by chtěly zachytit neviditelnou nit. V rohu místnosti se mihlo světlo, příliš ostré a bílé na to, aby pocházelo z lojových svící, které zde plály.
Mordechaji, co se to děje? vydechl Abraham, ale když se otočil, roh byl prázdný. Starý muž zmizel, jako by se vypařil do stínů, které se plížily po stěnách mezi malbami posledních obřadů.
Cizinec na márách se posadil. Jeho pohyby byly plynulé, nepřirozeně přesné. Nepodíval se na Abrahama, jeho pohled směřoval skrze kamennou zeď směrem ke hřbitovu, kde se pod nánosem staletí krčily náhrobky jeden přes druhý. Z jeho rtů vyšlo jediné slovo, zvuk připomínající šumění deště v korunách vrb, slovo v jazyce, který Abraham nikdy neslyšel, a přesto mu v hloubi duše rozuměl. Byl to příslib návratu, nebo možná jen ozvěna něčeho, co bylo dávno zapomenuto v hlubinách země.
Abraham cítil, jak se mu podlaha pod nohama chvěje. Cizinec sklouzl z már a bosýma nohama se dotkl mozaikové podlahy. Každý jeho krok zanechával na kameni slabý, rychle blednoucí otisk, jako by podlaha pod jeho vahou měnila svou podstatu. Došel ke dveřím vedoucím k synagoze a zastavil se. Otočil hlavu. V jeho očích, které se konečně otevřely, nebyly zornice, jen vířící mlha, v níž se zrcadlily věže Prahy, ale v podobě, jakou měly před mnoha staletími.
Když cizinec vykročil ven, do prostoru mezi obřadní síní a hřbitovem, Abraham se odvážil přiblížit ke dveřím. Venku však nikoho nespatřil. Jen brána na hřbitov byla dokořán a v mezeře mezi dveřmi a zárubní uvízl kousek látky, která vypadala jako kus starého šlojíře, přestože byla na dotek pevná a horká jako rozžhavené železo.
Od té noci se Abraham Levita nikdy nevrátil ke službě v bratrstvu. Lidé v Josefově si dlouho šeptali o cizinci, který přišel z hlubin času, aby si vyzvedl něco, co na hřbitově zůstalo nedokončeno. Mnozí říkali, že síň je jen schránkou pro paměť, která se odmítá ztratit, a že za určitých nocí, kdy měsíc vrhá na opukové zdi stíny v pravém úhlu, lze v podzemí stále slyšet zvuk stříbrné lžíce narážející na kamennou dlažbu.
Dnes, když se vrací život do zdí této památky a dělníci odkrývají prach staletí, zůstává otázka viset ve vzduchu stejně nehybně jako prach v paprscích světla. Co vlastně tenkrát cizinec hledal pod vrstvami země, kam se nikdo neodvážil vstoupit, a proč se dveře, které tehdy zůstaly dokořán, dodnes v myslích návštěvníků nikdy docela nezavřely? Stačí jen přejít práh a zaposlouchat se do ticha, které v sobě nese ozvěnu onoho zapomenutého nádechu.