Příběh: Nová radnice (Jablonec nad Nisou)
„Kde mám sakra zaparkovat svůj vůz, vy blázni?!“ řval pan Bedřich Svoboda a mával pískem z cest vzduchem směrem k nastupujícímu davu. Jeho lsnoucí stroj z importovaného oceli stál uprostřed Mírového náměstí, zatímco kolem něj vřela atmosféra jako v kotli s rozpuštěným sklem. Vzduch voněl po čerstvém pečivu z okolních pekáren a těžkým benzínu, který se mísil s pachem mokrého asfaltu po ranní mžice.
Bedřich nebyl obyčejný řemeslník, byl to muž, který věřil, že svět se točí kolem kol jeho vozu. Právě teď však stál tváří v tvář něčemu, co mu připadalo být vrcholem šílenství. Před ním se tyčila nová radnice, monumentální zďvrtělá kostra z betonu a žulolu, která mu právě ukradla jeho oblíbené místo pro zastavení.
„Podívejte se na ty linie, Bedřichu! To je budoucnost!“ vykřikl mladý architekt Jan Novák, který stál vedle něj a s hrdostí v očích sledoval, jak se slunce odráží od okrové omítky budovy. Jan měl v kapse nákresy, které v sobě nesly duchy italských měst, ale pro Bedřicha to byl jen hromada kamení, která mu bránila v přístupu k úředním vizečkám.
„Budoucnost? Budoucnost je, když člověk nemusí jít z periferie města tři kilometry pěšky, aby si vyřídil povolení k stavbě plotu!“ Bedřich se opřel o kapotu a zprudka zabořil pohled do vysoké věže, která s padesáti jedním metry špičky jako by chtěla propíchnout samotné nebe nad Jabloncem.
V ten moment se z hlavního portálu, zpoza kamenného oblouku, vyvalil pan rada. Byl to muž s břichem, který napínal knoflíky saka, a s výrazem člověka, jenž právě vyhrál sázku o celý městský rozpočet. V ruce držel list s podpisy stovky nesvůlných automobilistů, kteří protestovali proti zániku parkoviště.
„Konec s tímto hlukem!“ zahlahrol rada. „Tato budova není jen úřadem. Tady bude biograf! Tady bude kavárna s terasou, kde si budete moci dopřát sklenku vína a sledovat, jak se město mění. Budete zde pít kávu a zapomenete na to, že vaše vozy stojí v ulicích kolem!“
Bedřich se uchechtal. „Kavárna mě nenahradí parkování, pane rada. Spravedlnost v tomto městě zahynula v momentě, kdy jste rozhodli, že beton je důležitější než pohodlí řidiče.“
Dav kolem nich začal jichit. Byli to lidé z Jablonce, tvrdí jako žulové desky v přízemí radnice, ale s vášní, která by dokázala roztavit i nejtvrdší sklo. Někdo začal tleskat, jiný začal křičet na architekta, že mu ta věž zastíní slunce do obývacího pokoje. Jan Novák se jen usmál a tichým hlasem Bedřichovi řekl, že právě v tomto chaosu spočívá krása nového věku.
Bedřich však v tu chvíli uviděl něco, co ho zastavilo. Na terase budovy, v místě, kde měla být ta slíbená kavárna, stál muž s dalekohledem. Sledoval ne auta, ale mraky nad horami. Bedřich pocítil náhlý vliv té výšky. Ta věž nebyla jen překážkou pro jeho vůz. Byla to schody k něčemu, co v Jablonci doposud nebylo – k pohledu shora na vlastní malost.
„Dobře,“ zamumlal Bedřich a poprvé od rána přestal křičet. „Ale pokud v té vaší vinárně nebudou mít decentní víno, srazím ten váš portál svým vozem v první příležitosti.“
Rada se zasmál, ale v očích měl vítězství. Věděl, že beton jednou přemůže i největší odpor a že lidé se naučí chodit. Bedřich pomalu nastoupil do vozu a s posledním pohledem na okrové stěny odjel pryč, přičemž nechal za sebou mrak prachu a ticho, které přišlo s prvním zvonkem z věže.
Dnes už nikdo neřeší, kde v centru zaparkovat, protože auta se stala součástí krajiny. Jen když někdo vyjde nahoru do vyhlídkové věže a pohlédne dolů na náměstí, může pocítit ten zvláštní tah v hrudi, jako by tam stále stál jeden vzpjatý muž s lsnoucím vozem, který odmítal uznat, že svět se právě změnil.
Kdo dnes vystoupí na vrchol té věže, možná v závanu starého betonu uslyší ozvěnu hádky o pár metrů asfaltu, která se stala základem hrdosti celého města.